Okraj
Pavel Sádlík
Email: pafsa@seznam.cz
ICQ: 478-030-099
csv@email.cz
BIOGRAFIE

 

1.) NA ÚVOD JEST TŘEBA ÚVOD -´60

Někdo to ví, jíní to jenom tuší, že muzikanti a všeobecně umělci - tento výraz mám obzvlášť v oblibě, jsou většinou pořádné potvory. Samozřejmě, že jsou i výjimky a o jedné takové především, bude v této sekci řeč více, než o jiných.

Jak jsem se později v dospělosti dozvěděl, nebylo mé početí nikterak plánováno. Proto, když se moje máma v sobotu 24. března začala potýkat s kontrakcemi a moje milované jaro nebylo v Praze ještě zdaleka pánem situace, stalo se toto moje klepání na výstupní bránu pro ni malým překvapením. Nicméně se narodil, téměř na hodinu přesně, pět let po prvorozeném Markovi i druhý a to jak se patří tvrdohlavý, svéhlavý a umíněný beran. A protože jsem se prvním kosmonautem už stejně nemohl stát, neboť mně v tomto ohledu předběhl o chvíli jakýsi ¨Jirka z Ruska¨, dali mi alespoň hezké české jméno.

Nemyslím si však, že by někoho z vás nějak zvlášť zajímal můj soukromý život natolik dopodrobna, abych se zde musel rozepisovat o trampotách, které mě provázely již od jeslí. Ono to totiž není nic moc k chlubení. Tak tedy jen krátce.

Byl jsem totiž od mala pěkný rošťák! Holky jsem za copy tahal i pod sukně se jim koukal, což mě velmi bavilo, protože je to nebavilo. Vždy velmi vřeštěly a to se mně líbilo. Dělal jsem to velmi šikovně. Do pravé kecky jsem si zastrčil pod tkaničku malé zrcátko a pak už jen stačilo počkat na vhodný okamžik a odhadnout dobře úhel. Následně jsem pak nebohé informoval o tom, co si ráno ráčily na sebe vzíti. Občas skvělé video! Pamatuji se, že na konci šedesátých let byla v módě převážně modrá bavlna a bílými lampasy. Jó a s Brežněvem, s tím jsem měl taky problém. Neměl jsem ho totiž rád! Ten teda asi nosil spíš plíny, než bavlnu a džíny a osobně jsme se moc neznali, ale prostě se mně nelíbil. Kdo si ho pamatuje tak ví, že to byl hrozný opičák, možná proto mě s ním rodiče od malička strašili, že si pro mě přijde, budu-li zlobit, nebudu nosit bačkůrky a chodit včas spát. To od nich myslím, nebylo příliš politicky prozíravé, neboť jsem se já, coby malý piškot se svým odporem vůči tomuto představiteli cizí moci na pískovišti ani v jeslích nijak zvlášť netajil. Dělával jsem geróje a s oblibou jsem říkal, že: ¨Carter má Spojené státy a Brežněv spojené obočí ¨ a že ¨až si pro mě jednou přijde, tak ho za něj chytím, (myšleno za obočí) jak za řídítka od koloběžky .¨ Jenže když pak v srpnu ´68 opravdu přišel a u nás na Vinohradech se střílelo jak o pouti, byl jsem zalezlý pod postelí a ani jsem nedutal. To jen táta po nich střílel oknem ze vzduchovky a myslím, že jim tím musel udělat na těch jejich¨ železných maringotkách ¨spoustu škody. My jsme byli vůbec povedená rodinka. Tak například později, už ve škole při dotazu učitelky, proč jsem nepřinesl ¨ korunu na Vietnam¨, (bylo to v době Vietnamské války a opravdu se vybírala 1 Kčs - asi soudruhům z Vietkongu docházela munice) máma vzkázala, že¨ sami máme málo.¨ Táta totiž v šedesátých letech učil kytaru v USA a potkal ho tam vážný problém se srdcem. A i když byl pojištěn, tak většinu peněz, které tam vydělal, spolkly náklady na složitou operaci a následnou rekonvalescenci. Byly to ale určitě dobře utracené peníze, neboť pokud vím, měl pak otec celý život srdce relativně v pohodě. Jenže na Vietnam už pak jaksi nezbylo.

Takže, to by asi tak bylo na úvod prosím pěkně vše a dále bych se chtěl na těchto stránkách raději věnovat tomu, čemu se bohužel často neprávem říká umění a mé celoživotní snaze dělat hudbu.

2.) NO A STALO SE ...

V podstatě to nerad přiznávám, ale k hraní a muzice jsem se dostal v deseti letech především díky svému furiantství. Sice trocha talentu asi byla do kolébky přisypána a snad jsem ho i později trochu rozvíjel, ale ty začátky... Nebýt v pětce nové třídní, určitě bych začal muzicírovat mnohem později, asi tak, jako většina mých vrstevníků, tedy až někdy v pubertě. Chodil jsem sice zpívat do smíšeného pěveckého sboru Bohumila Kulínského staršího, už někdy od osmi let, ale moc mně to nebavilo a vnímal jsem to spíš jako povinnost synka z muzikantské rodiny. Tenkrát jsem ještě zdaleka netušil co znamená hláška: ¨Máš pysky jak bedňák vod Kulínskýho¨, která nabyla jiný smysl až mnohem později a poctivě jsem se učil latinské texty a jezdil vystupovat po republice.

V této době a již jsem to mnohokrát zmínil byl můj otec hvězdou klasické kytary, mezinárodně uznávaný koncertní umělec a později i špičkový středoškolský a univerzitní pedagog na školách u nás, po Evropě i v zámoří. Logicky se tedy nabízelo jít v jeho šlépějích, nebo-li hrát na klasiku - klasiku. To se ale páníčkovi nechtělo. Ani náhodou! Až přespříliš často jsem byl svědkem toho, jaká je to řehole dostat se nahoru a pak se tam také udržel! Osm, deset hodin denně cvičit bez jakékoliv, byť sebemenší jistoty, že se člověk opravdu prosadí a uspěje, že si pouze nezkazí nejlepší roky života neustálým cvičením! Tak jsem to tenkrát viděl. Proto jsem raději na ulicích a v parcích kolem Vinohradské tržnice, kde jsem do svých jednadvaceti let s rodiči a bráchou bydlel, honil holky a mičudu, třeba s Pavlem Töpferem, bratrem Principála Divadla Na Fidlovačce, herce a dnes i úspěšného politika Tomáše.

Zásadní zlom přišel, jak jsem již zmínil, v páté třídě po prázdninách. Nástup na druhý stupeň základky a tulíš i nová třídní, která se starala o kulturu na škole. Vánoční besídka, jak bylo oznámeno školním rozhlasem ředitelkou školy, se bude konat tradičně ve školní aule přibližně za čtvrt roku před všemi učiteli a žáky druhého stupně, tedy asi pětisty lidmi. Proto se nás vzápětí učitelka ptala, jestli někdo nechce na besídce vystoupit, nebo neumí zahrát na nějaký hudební nástroj a blýsknout se tak před celou školou. Nikdo se samozřejmě nepřihlásil. ¨Bude to opět velká akce¨, horlila ¨a bylo by mě opravdu líto, kdyby z mé třídy nikdo nevystoupil.¨ Nikdo se stále ani nepohnul.¨Přijdou se na vás podívat určitě velmi rádi i vaši rodiče!¨ a přidávajíc další argumenty pomalu došla až k mé lavici: ¨Pavle, tvůj otec je přece taková hvězda, vystupuje v televizi a jezdí po světě, tak přece taky něco umíš, né? Jestli nemíváš trému, tak by jsi mohl něco zahrát.¨

Trocha dobře cílených lichotek spolehlivě namasíruje dětské ego. K tomu oči celé třídy, tedy i holek, čekající na chlapácky omračující odpověď, která všechno a všechny zachrání! Toto je asi ten okamžik, který spolurozhodoval o mém dalším nejen hudebním osudu. V mžiku jsem si totiž uvědomil, že je mi velmi příjemné být považován za něco víc. Za někoho, kdo něco umí. I když to v tuto chvíli ještě zdaleka nebyla pravda, řekl jsem si, že to dokážu. Podobných situací jsem zažil mnoho, avšak tato byla první. Proto si na ni tak dobře pamatuji. Já jsem totiž furiantsky a zcela v rozporu se skutečností řekl: ¨No jasně, že umím!¨ A bylo vymalováno!

3.) TOHLE KDYBYCH VĚDĚL ...!

Čas utěšeně plynul. Mičuda se vyměnila za hokejku a tenisák, holky začaly nosit zimní bundy, kule i poznámky občas a samozřejmě neprávem navštěvovaly moji žákajdu stejně tak, jako matčina vařečka můj zadek a já zcela zapomněl na své furiantské prohlášení, pronesené v září, na začátku školního roku. Již brzo se ale vše mělo změnit. V polovině listopadu se začal program besídky konkretizovat, takže třídní chtěla vědět, kolik písniček budu hrát a jak dlouho chci vlastně vystupovat!

Odkrvení hlavy a pocit na mdloby, který jsem od té doby nezažil, se dostavil okamžitě. Naštěstí se mě ptala v kabinetu, kam si mě nechala zavolat. Mohl jsem se tak v malé místnosti plné nábytku něčeho chytit. Myslím, že to byl stůl, za kterým seděla. Být to někde na chodbě, tak bych vážně lehl! Pravdu jsem ale nepřiznal. Drze jsem po chvíli váhání odvětil, že se poradím s tátou a něco vybereme. ¨Dám Vám vědět¨, utrousil jsem určitě ještě bledý a s křečemi v břiše, jako kdybych se uřícený napil ledové vody. ¨Musím okamžitě pryč¨, blesklo mi hlavou, ¨nebo to pozná, že kecám¨ ,a ještě na chodbě slyším v zádech: ¨Co je? Není ti nic?¨

Doma jsem to na tátu ihned vybalil a ten se jen zeptal, kolik je na to času. ¨Celý měsíc¨ povídám drze a čekám lepáka. Pan profesor však své žáky, ani ty budoucí, nikdy nebil a já se přece nestanu výjimkou! Dokonce se mě zdálo, že mé ¨smělosti¨ fandí.¨Budeš ale muset fakt zabrat a makat na sobě každý den!" dodal.

A tak jsem tedy musel ihned začít a to vždycky bolí. Fyzicky, protože to děláme zpočátku všechno špatně a psychicky, protože výsledky se dostavují zřídka kdy rychleji než pomalu. O to jsem se ale nestaral. Šel jsem pevně za svým cílem: ¨Za měsíc zbourám školní aulu skvělou hrou a brilantním výkonem zlomím srdce nejedné z dívek.¨ Naštěstí se ukázalo, že můj táta naučí zvládnout základy na kytaru i houpacího koně. Za tak krátký čas to vážně nebylo lehké ani pro něj, koníka osedlat. Během deseti dnů jsem však, pod intenzivním otcovým vedením, celkem slušně zahrál pár akordů a tak jsme záhy po té vybrali, jako ze všech hledisek nejvhodnější, lidovou ¨Nesem vám noviny¨. Tři akordy a všeobecně známý kus.

Tato volba byla asi správná, neboť jsem koledu zvládnul ještě nazkoušet se sborem spolužáků a s tímto vokálním doprovodem jsme společně slavili značný úspěch. Zaplať bůh to dopadlo dobře. Naštěstí totiž nikdy netrpím trémou. Škoda jen, že tam byla jenom máma. Táta už byl zase někde ve světě.

4.) PŘÍKAZ DNE : ¨ NEUSNOU NA BOBKOVÉM LISTĚ !¨

Táta byl velký liberál a nikdy, co se týče výuky hudby, netlačil na pilu. Takže je jasné, že kovářova kobyla nutně musela i nadále chodit bosky.Byl jsem a v podstatě stále jsem líný a když není stanoveno zadání a pevný termín, jednoduše ¨deadline¨ který je nutno splnit odpočívám a jak si oblibou říkám: ¨uklízím doma - třídím si a rovnám myšlenky a nápady.¨ A co se týče hudby jsem na vavřínech usnul, neboť pro mě v deseti letech bylo prioritou dráhové modelářství, stometrové autodráhy a autíčka v měřítku 1:24. Tomuto drahému a časově náročnému koníčku jsem zcela propadl a v pravidelných víkendových závodech konaných po celé republice jsem dosahoval značných úspěchů. Od mlada totiž dělám jen výjimečně něco polovičatě. To v praxi znamená, že když se pro věc nadchnu, nebo jsem pro nějaký projekt získán, neumím ¨šumlovat¨ a do všeho jdu naplno. Ovšem, né každému to tak vyhovuje a jen málokdo to přizná. Dnes vím bezpečně, že je tato má vlastnost pro nekonfliktní soužití s mnoha mými kolegy, nejen z branže, docela problematická. Myslím to třeba tak, že když se o něco snažíte, o čem jiní například v kapele tvrdí, že to nejde, že už to zkusili mnohokrát, například prosadit na Sony natočení a vydání desky, nebo jinou důležitou věc a ono se Vám to povede, může být tento Váš úspěch vnímán jako osobní či osobnostní útok, nebo pokus o rozvrat kapely či znevážení kapelníka, čemuž je třeba rozhodně a rázně čelit, přičemž se stávají tito neschopní a mnohokrát neúspěšní schopnými čehokoliv. Jak všichni dobře víme, úspěch se v Čechách neodpouští a to bohužel platí někdy i uvnitř kapely. Tyto mé negativní zkušenosti vyplývají téměř výhradně z reakcí na mé snahy, kterými jsem se vždy v dobré víře a díky svým známostem, znalostem a zkušenostem snažil pomoci tomu, čeho jsem se právě účastnil. Bohužel nebylo to vždy vnímáno pozitivně, spíš naopak. Vždy po takovémto ¨střetu zájmů¨ přichází vztek, rozčarování a obrovské zklamání. Konflikt totiž často vzniká s kamarády nebo s lidmi, o kterých jsme si mysleli, že je dobře známe a oni znají nás, z čehož by mělo vyplývat, že svým záměrům vzájemně rozumíme. Bohužel malost a přízemnost některých z nás převyšuje možnosti mého chápání. Mnohokrát jsem se po takovýchto zkušenostech zařekl, že už pro nikoho nehnu ani prstem, že to nemám zapotřebí se stále trápit a rozčilovat, jenže to bych se musel odstěhovat na Mars a to se mi zase moc nechce. Tak to jsem se trochu nechal unést emocemi, že? Tak raději zpátky do pravěku.

Můj brácha Marek od nějakých svých šestnácti, sedmnácti koketoval s elektrofonickou kytarou Jolana Tornádo, jak se tomu zařízení tenkrát říkalo a zjistil zřejmě záhy, že je to moc práce se na ni naučit natolik dobře, aby mohl fungovat v nějaké slušné kapele. Proto plynule přestoupil na baskytaru.To už je v naší zemi taková móda. Nic na tom není, na basu totiž může v případě nutnosti hrát každý !?! Pravdou však je, že brácha se časem vypracoval v ukázněného a spolehlivého basistu a i když je už velmi dlouho úspěšným velkopodnikatelem a v posledních letech se svým synem Ondrou i mezinárodně uznávaným šampionem v chytání sumců, (www.lovimesumce.cz) je dodnes aktivním muzikantem a se svou kapelou hraje možná častěji než v současnosti já. Ale když mu bylo nějakých osmnáct, vše bylo jinak a on se začínal věnovat, tak jako většina jeho současníků v té době tolik populárním návštěvám restauračních zařízení. Řeč je o konci sedmdesátých let minulého století. To se dnes už nikde neděje, jsme všichni moudřejší a zkušenější, proto jen několik slov na vysvětlenou, o co se jednalo. Neboť za peníze, které člověk tenkrát vydělal, nebylo možné téměř nic zajímavého kromě jídla koupit, chodili jsme všichni svorně a jednotně na přátelské neformální schůzky do restauračních zařízení, tyto utrácet za pivo, rum, či jiné pochutiny, přičemž vznikl nejeden v budoucnu populární soubor. Hluboké kulturní a společenské zážitky, po kterých někteří z nás ledasčím obohatili i přilehlé parky a aleje, bylo nutné konzultovat a to nejlépe zase s těmi, se kterými jsme je minule zažili. ¨Já ho nepomlouvám, má tady bejt¨, říkávalo se s oblibou. Jak vyplývá z logiky věci, jen ten kdo byl přítomen, byl vždy o všem objektivně zpraven. Proto se většinou následující den aktéři opět sešli, aby se utvrdili, že jsou stále kamarády a soubory, které založili stále existují. Téměř vždy bylo třeba doplatit nějaké to zapomenuté pivo na účtu obsluze. A zde přichází má druhá hudební šance. Basa ležela stále osamocena doma a brácha někde v prachu.¨Nechceš to konečně začít dělat pořádně?¨, ptával se mně táta, když mě s basou občas viděl. ¨Budeš slavný, milý vole a tvá sláva bude dotýkat se hvězd¨. Strohé prohlášení, které jsem si snažil vsugerovat jako kdysi teta Libuš Praze. A tak jsem začal. Kupodivu mně etudy ani chromatická cvičení nevadily a základy teorie jsem měl z předchozích kytarových snažení. Konečně jsem pod tátovým vedením začal hrát. Zpočátku míň, později však opravdu šest až osm hodin denně.Vpřed mně hnala již na základce poznaná vidina muzikanta, takového, který něco umí a je proto oblíben. Něco jako táta. Zhruba po roce, nebylo mi ještě ani patnáct se nějaké výsledky začaly projevovat a tak jsem vše okolo modelářství rychle a slušně zpeněžil a koupil si dobré hudební vybavení.Nejdřív sice dost strašnou Jolanu Vikomt Bass, kterou jsem však v zápětí vyměnil za Ibanez EB 3 a aparát Marshall super bass hlavu a Marshall box 4x30w Celestion's.Časem jsem si však také oblíbil firmu Ampeg, takže podobné sestavy a jejich kombinace, samozřejmě včetně moderních pomůcek a technologií, používám dodnes, pouze u kytar dávám konzervativně přednost zvuku singlových snímačů. I když jsem vystřídal i mnoho špičkových nástrojů, v současnosti kromě Rickenbakera a Les Paula, lubovky v to nepočítám, jsou všechny mé kytary i baskytary Fendery.

Ale píše se rok 1977 a já mám jiné starosti. Začínám totiž přemýšlet o tom, kam a jak se vetřu, aby kapela už fungovala a spoluhráči nepoznali, že jsem teprve na počátku svého snažení.Trochu naivní představa čtrnáctiletého kluka, který chce vypadat na sedmnáct. Ale brácha i táta dodali spoustu dobrých rad a zkušeností, no a povedlo se! Jak jinak, než hospodě jsem dostal lano do kapely. Parta se jmenovala Argent a já jsem s ní začal vzápětí zkoušet. První kapela! Opravdová zkušebna, velký bedny a i fanynky! To bylo něco. Kluci byli výrazně starší a to mě vyhovovalo, protože jsem měl pocit, že se od nich něčemu naučím. Zhruba po třech měsících zkoušení přišlo první vystoupení. Můj první kšeft! Na to se nezapomíná! Pár chyb, ale nic zásadního. Hlavně jsem se zde i přes svůj věk a minimální zkušenosti udržel.Kapela docela fungovala, pravidelně vystupovala. Hráli jsme koncerty po klubech a taneční zábavy, dokonce i na chmelových brigádách okolo Žatce. No prostě se bralo vše, abychom nasbírali zkušenosti a sehráli se. Jeden čas s námi hrál i velmi dobrý bubeník Pavel Skála, se kterým se skvěle hrálo, jenže! Už si přesně nepamatuji kdy přesně se to stalo, ale myslím, že na jaře 1978. Kapelník, kytarista a hlavní protagonista Aleš Blahník emigroval do Kanady a bylo zase vymalováno!

5.) NEUMÍŠ ? DALŠÍ ...(1977)

Takže chvíle tápání a hledání. Co dál? Naštěstí mě tehdy z nefunkčního Argentu přetáhl Pavel Skála do formace, kterou zakládal právě se osamostatňující Ivan Sekyra.Odešel z Abraxasu Slávka Jandy, asi především proto, aby naplnil své hráčské a skladatelské ambice - například skvělá Zahrada ticha. Parta se zpočátku jmenovala AXE a až později, kdy jsem už nebyl její součástí se přejmenovala na Projektil .To bylo pro mě hodně velké maso! Velké sousto. V Argentu jsem na vše bez problémů stačil, hlavně proto, že jsem si basu do skladeb dělal sám. Tady po mě samozřejmě Ivan chtěl věci, jako po hotovém hráči, což jsem opravdu v necelých šestnácti nebyl! Dřel jsem jak pitomec, ale bylo to jak dobíhat Boeing. Poprvé a bohužel né naposledy jsem okusil hlavní pravidlo šoubyznysu: ¨Neumíš, nestíháš? - Další...¨

Přesto na toto nedlouhé období velmi rád vzpomínám.Měl jsem pocit, že jsem alespoň na chvíli součástí opravdové profi party.Přičuchnout k tomu, jak se to dělá mezi zkušenými a známými o hodně staršími muzikanty.Proto jsem neměl ani příliš velký pocit hořkosti, když mě po čase nahradil Jeff, můj pozdější velký kámoš Zdeněk Fák, který nahrál všechny ty známé věci Projektilu a některé dokonce na můj aparát, který jsem měl tehdy lepší než on. Naopak, díky této zkušenosti jsem opět velmi rychle přistál na zem a uvědomil si, že ještě fakt nic neumím a musím opravdu hodně pracovat. Byl jsem rád i za to, že jsem se seznámil s několika novými, vesměs skvělými muzikanty, mezi kterými byl například Jirka Hopp, kterého po odchodu k F.R. Čechovi nahradil Pavel Roth, a který také nazpíval ¨Zahradu¨. Mimochodem, je to nějaký pátek, co slavil Ivan životní jubileum a já byl také pozván, promiň Váňo-skvělá přehlídka ¨dinosaurů¨ a já v průběhu večera zavedl řeč na to, jak jsem tenkrát to období zkoušení s ním prožíval. Bylo mi milé, že ho to docela vzalo…

Ivana mám rád a vážím si ho . Je dobře, že tu muzikantskou káru taky stále táhne dál.

Teď si právě uvědomuji, že jsem se nezmínil vůbec o tom, proč jsem nešel po základce na konzervu, kde dělal táta v té době předsedu přijímacích komisí.

Tak především proto, ¨...že se přece nebudu učit nějakou teorii, harmonii, noty a podobný blbosti když už vystupuju a hraju v kapele i bez toho.Stejně to všechno slyšim jak potřebuju, tak co¨. Je ovšem pravdou, že se v té době na Státní Konzervatoři populár ani baskytara nevyučovala a to by znamenalo dělat klasickou kytaru pod tátou a tím pádem být lepší než jeho tehdejší žáci, současní ¨zasloužilí umělci¨, třeba jako Pavel Štaidl. Já chtěl ale dál dělat za každou cenu bigbít, takže jsem nastoupil na průmyslovku a tu tolik důležitou, tehdy zatracovanou teorii jsem se musel doučovat dodatečně, neboť je podle mě například ve studiu při aranžování nebo produkční práci nezbytná.

Po odchodu z AXE-pamatuji si to jako dnes, jak mi brácha pomáhal s aparátem ze zkušebny ve Starostrašnické škole, jsem se chvíli plácal a jen zkoušel v různých sklepech a sestavách, dokonce i v protiatomovém krytu, který je pod dnešním obchodním domem Krone na Václaváku, ale nic, co by stálo za řeč a delší zmínku. Snad jen to, že jsem chodil v této době do hospody ¨U Pepíčka¨v pražských Vršovicích, neboť se tam na Mariáš scházeli bráchovi kamarádi muzikanti a na panáka rumu také často Vladimír Padrůněk, který byl v té době nejen pro mně obrovským hudebním vzorem a jsem rád, že jsem ho měl možnost později poznat i osobně. Dej mu pánbůh lehkou zem, zbylo po něm spousta skvěle nahraných partů !

6.) ZA KULTUROU ? DO KOLBENKY ! (1979)

Legendární objekt ČKD-kompresory a jeho Závodní klub, čtyřpatrový nevzhledný dům přiléhající k fabrice s třísměnným provozem vyrábějící těžká strojní zařízení, spousta hluku a smogu - ideální místo pro muzikanty a zkoušení mnoha kapel.Dnes již neexistující budova, stržená při stavbě Sazka-arény ve Vysočanech řešila mnoho let problém, spoustě pražských rockerů, kde zkoušet aby to nebyl vlhký sklep s nedostatkem místa, kde vše rezne a nedostat za uši kvůli hluku.(Nad zemí je to vlastně především kvůli bengálu, co dělají bicí, problém dodnes.) Zkušebny, to je vůbec zajímavé téma, minimálně na samostatnou kapitolu. Dnes už je možné v Praze na několika místech pronájem místností, třeba jen na hodinu i s jakýmsi aparátem, ale k ideálu zkoušení jaký jsem zažil například v Kainu s Kolářem nebo se Střihavkou to má daleko! Vůbec největší peklo při zkoušení a to doslova, jsme prožívali v době, kdy jsem hrál s kapelou Adrien Jirky Urbana mladšího. Zkoušeli jsme s laskavým svolením a zadarmo ve sklepě Tondy Rauera (Harlej, Alkehol) ve Vodičkově ulici, tři patra pod zemí. Lehce vlhký kotec 3x3m v domě z konce předminulého století zabral bubeník, pak jsem jako největší do něj vlezl já s aparátem a po mě ještě dva kytaristi a zpěvák ...Jak nám po několikahodinové zkoušce v této zvukově a tím pádem i tepelně izolované plynové komoře bylo ...Ale zpátky do Vysočan. Od bráchy, jsem se dozvěděl, že v jedné partě co tu také zkouší je volné místo basisty. Kapela Kentaur, za kterou jsem šel dělat konkurz, tuším někdy na jaře 1980, měla zkušebnu nahoře ve třetím patře, což se později ukázalo jako dost brutální, především proto, že jsme museli před a po každém vystoupení nosit veškeré vybavení, i stopadesátikilové Hammondky Jirky Valenty nahoru i dolu v ¨teplejch¨.Výtah byl asi v dobách zařizování budovy považován za přežitek buržoazní společnosti, nebo co. Pražský Výběr, který tu také jeden čas fungoval měl více štěstí. Na ty vyšel sklep.V tuto chvíli mě to ale nevadilo. Hlavně, že jsem měl zase kapelu a plně fungující! To bylo pro mně prvořadé.Začalo pravidelné vystupování a to je opravdu silná motivace a droga. Určitě se také časem dostanu k tomu abych vysvětlil proč. Jó a bedňáci, ti sice byli, ale platili si je zvukaři, takže s nástrojovým aparátem jsme se museli po vystoupení do zkušebny popasovat téměř vždycky sami.Pomáhal nám pouze kamarád Štrůdl- Bohouš Luxík. Proto jsme se také často hádali, kdo toho odnosil víc. Rozespalí a po dlouhé cestě většinou stařičkým autobusem odněkud z dálav a ještě se slušným zbytkáčem v pět ráno a stěhovat bedny do nebe... Věděli jsme, že to takto nelze praktikovat do nekonečna a časem se problém vyřešil změnou zkušebny a profi technikou.Nicméně nějaký čas jsme museli bedňačit sami a to byly krušné chvíle. Ale to zase předbíhám.

7.) KENTAUR (1980)

Kapela by konkurz asi nikdy nedělala.Kluci byli pevně stmelená parta. Jenže! Jindra Bělehrádek, jejich tehdejší basista měl při pobytu na chmelové brigádě velmi vážnou nehodu.Na podzim v roce tuším 1979 ho přejelo snad dokonce nákladní auto a byl prohlášen za mrtvého, ale nějakým zázrakem se jim ho podařilo po čase nahodit. Nicméně, již nikdy nebyl jako dřív. Z kluka, který rád život ve všech jeho podobách se stal rozervaný introvert.Začal psát básně, myslím, že dost dobré a kapele texty. Ale hrát naživo už nechtěl. Proto se zpěvák Kentauru Petr Kovář zmínil, mému bráchovi, že je v kapele volné místo. Jenže, i když Mára honil léta modrou, tak ho nakonec stejně dostali. Musel na vojnu a až do Opavy, čímž se mně naskytla zmíněná příležitost pokusit se ho zastoupit na konkurzu a ono to vyšlo. Kapela byla dobře vybavená a měla silný hráčský a skladatelský potenciál. Dělalo se hodně vlastních věcí a to nebylo v té době vůbec běžné a bez ohledu na tlaky hlavně od pořadatelů, kteří asi chtěli slyšet na vystoupeních známé kusy. Původní repertoár nám také pomáhal při agenturních přehrávkách, kterými nás režim pravidelně prudil - přezkušování kapely a kapelníka, zda za léta hraní nezapomněl hudební teorii a hrát na nástroj a nemá-li nezdravé politické názory. Alespoň že v komisích občas seděl i nějaký normálně myslící muzikant a ten tuto snahu většinou ocenil. Ale těch bylo v těchto veřejných funkcích bohužel zoufale málo.Tak třeba zpěvák Karel Hála, velký profík. Toho jsme měli u zkoušek rádi. On měl zase rád Stolichnaju a mi jsme to samozřejmě věděli a podle toho se vždy zachovali.

V roce 1981-2 jsme jezdili především po tancovačkách a to byla skutečná řehole. Zcela běžně se hrálo šest hodin a na to jsme neměli repertoár.To představovalo mít nazkoušeno asi tak padesát písniček! Pokud ovšem kapela po půlnoci už jenom neopakovala, například na přání ¨Marušky z Brodu¨. Náš pořad byl totiž zpočátku koncipován spíš komorně, jako klubový a k poslechu, asi devadesát minut času.Takže s mluveným slovem mezi písničkami nám jich stačilo asi pětadvacet. Neuměli jsme si představit, že by lidi nějak zvlášť pařili na naše vlastní věci. U Jirky Valenty v domě bydlel herec a dabér Miroslav Moravec, kterého jsme znali od vidění a tak jsme ho jednou po pozdravu rovnou drze požádali, zda by nám nenamluvil intro ke koncertu. On překvapivě po poslechu několika našich věcí souhlasil a natočil nám zhruba dvouminutový text, který napsal Jindra Bělehrádek a nic si za to od nás nevzal-zkrátka super! S tímto jsme pak zahajovali naše sporadické klubové koncerty.Tancovačky totiž převládaly stále víc. Pravdou ale je, že na taneční zábavě bývá už kolem desáté mnohem uvolněnější atmosféra, než třeba i na konci koncertu a tak si kapela mohla dovolit a také jsme to tak často dělali, vyzkoušet reakce na nové věci aniž bychom je měli dokonale nazkoušené. Především já jsem se snažil prosazovat hraní nových kusů co nejdřív živě -¨ ať si sednou na kšeftě a když to nebude brzo dobrý, tak pryč s nima! Udělá se jiná, nebo tahle jinak!¨

Netvrdím, že je toto nejlepší a jediný správný způsob prezentace nových skladeb, spíš naopak, ale nám tahle ¨oraženost¨ nebo snad bezprostřednost procházela.Byla také jiná doba.Publikum shovívavější.Po poctivě myšleném a udělaném bigbítu, který v mých očích tehdy a vlastně i dnes reprezentuje například tvorba Vladimíra Mišíka, byl mezi lidmi opravdový hlad.Podařilo se nám po čase udělat vlastní úspěšný repertoár i pro tancovačky, což byl, myslím, malý zázrak. Většina žádaných kapel té doby totiž hrála na tanečních zábavách především světový revival, maximálně s českými texty.

7.) KENTAUR VRAŽDÍ ! (1982)

Titulek z přední strany Rudého Práva, což byl deník komunistů, jsem uviděl někomu přes rameno cestou tramvají přes Václavské náměstí a málem mi vypadly čočky z kebule! Okamžitě mně bylo jasné, že budou problémy! Reagan totiž poslal do Nikaragui něco vyřídit jakési komando a touto akcí Kentaur, jak ji pojmenovali se mu podařilo, doufám nechtěně, na nějaký čas vyřídit také v té době už šest bigbíťáků z Prahy. Přišel totiž Petr Čejka jako druhý zpěvák pomoci Petru Kovářovi na těch nekonečných tancovačkách. Vyhrál konkurz, protože se zdál být pro kapelu prospěšnější než třeba Aleš Brichta, který měl také zájem. Kdoví, jak by se kapela vyvíjela, kdyby zůstal Aleš. Určitě bychom dělali tvrdší muziku a vydrželi bychom asi déle v téže sestavě. Petr totiž začal poměrně záhy po příchodu do kapely přetvářet soubor k obrazu svému a to sebou samozřejmě neslo i řadu rozporů a tlaků mezi námi,¨ řadovými muzikanty¨ Jeho známosti nejen na hudebních agenturách, kapele sice v ledasčems pomohli, ale…. Vždy je něco za něco. Na můj vkus se i díky zásahům zvenčí příliš ¨vyměklo¨ Nicméně nás tehdy bylo šest. Kytara a zpěv kapelník Pavel Klas, řečený Klásek, později Balet a doprovodná kapela Jitky Zelenkové, Jirka Valenta spousta kláves a zpěv, později Framus 5 a Olympic, Tomáš Zoubek bicí, zpěv a já. Nařízení z agentury na přejmenování kapely přišlo samozřejmě záhy a tím vznikl zásadní problém. Jaký název bude ten nejlepší? Už nevím jak dlouho to hledání trvalo.O pomoc jsme často žádali i publikum na tancovačkách a pamatuji se, že některé návrhy byly opravdu strašné - třeba ¨Žíně¨.

8.) KARAMEL (1983)

Vše za nás vyřešila mamka agentura PKS, která ¨doporučila¨ název Karamel, na který jsme si po čase tak nějak zvykli.Co nám také zbývalo, že? Kapela se po té zprofesionalizovala, ale před tím ještě proběhly zásadní změny. Kapelníkem se stal na agentuře dobře zavedený Petr Čejka, odešel zpěvák Petr Kovář a bubeník Tomáš Zoubek za kterého náhradou přišel na krátký čas v té době především jazzový Karel Jenčík. Ten byl vystřídán zhruba po půl roce skvělým Jirkou¨Mamutem¨ Stárkem. Mimochodem Jirka aranžoval a nahrával všechny ty známé písničky s Jirkou Schelingerem jako třeba ¨Holubí dům¨ a z Katapultem se dokonce stal v kategorii skupin Zlatým Slavíkem. V tomto složení měl Karamel podle mně největší sílu a musím přiznat, že mně Jirka Stárek po svém příchodu do kapely velmi ovlivnil a to nejen hudebně. Myslím, že jsme si od začátku padli do oka a že to na tom, co jsme dělali a jak jsme hráli muselo být znát. Stejně dobrých muzikantů jsem v životě poznal jen málo. Například, když uviděl můj táta Jirku poprvé u nás na chalupě a my byli právě lehce pomačkaní po nějaké oslavě, nebyl z něho nikterak nadšený, až do chvíle, než jsem mu ukázal právě dopsanou aranž mé písně ¨Má hlava je telefonní seznam¨. Dlouze a pozorně studoval partituru. On totiž v té době stále aktivně učil na konzervatořích u nás i v cizině, psal, upravoval a aranžoval muziku. Vystudoval na Akademii dirigování a skladbu, zkrátka velký profík a on mi řekl: ¨To psal Jirka?¨ a když jsem ho ujistil, že ano, tak dodal: ¨Ten tvůj kamarád má vypsanou ruku víc než já ! Je dobrej !¨ To bylo neskutečný vyznamenání, protože táta toho v životě viděl hodně !

V tomto období jsme žili hodně hekticky. Točili se televize, nahrávalo se a jezdilo jak o život po Čechách i na Slovensko a zažívali jsme neuvěřitelné věci, jak na pódiu, tak mimo něj. Něco z toho nabonzuji, ale musím být obezřetný, aby mě někdo nevyprášil kožich.

Tak třeba při jedné čtrnáctidenní moravské šňůře, která končila na Bratislavské Lyře bylo obzvlášť veselo. Koncerty, které jsme hráli, bývaly vyprodané. Přesto jsme na přání pořadatelů končili většinou už kolem desáté i s přídavky. Potom cesta na hotel a…, co dál? Takže co nejrychleji do nějaké místní hospody, na večeři a tak podobně. Jenže, za komárů se obzvláště ve všední dny zavíralo téměř všude velmi brzo, už kolem desáté. Nezbývalo tedy mnoho možností. Jednou z nich byly hotelové restaurace-většinou drahé a snobské posezení, ¨ pouze ve vhodném oblečení¨, jak vyhazovačové tehdy s oblibou říkali. My jsme jim zase oponovali třeba tím, že ¨naše Adidasky stojej víc než to jeho tesilový kvádro.¨ V jednom takovém podniku, který jsme navštívili kdesi na severní Moravě a který měl otevřeno déle, hrála obzvlášť špatná barová kapela. Pamatuji si mimo jiné, že bubeník to měl tak na¨ háku¨, že bubnoval pouze jednou rukou a druhou cosi stále jedl, nebo pil a saxofonista chvílemi spal. Seděli jsme ve vyvýšeném boxu bohužel přímo proti těmto ¨mazákům¨. Po večeři a nějakém dalším občerstvení jsme se začali dobře bavit . Jirka Valenta, starý tremp, který jezdí na čundry ještě dnes, nám začal předváděl, jaké že jsou styly a na co vše se dá zapískat, přičemž též vystřídal všechny myslitelné kombinace prstů obou rukou. Po nějaké chvíli přišel číšník s naší objednávkou a káravými slovy: ¨Kapela si myslela, že když mezi písničkami pískáte, tak se vám to líbí, ale když pískáte pořád, tak je to ruší v produkci. ¨ Řekli jsme mu, že nám nevadí, když budou dělat chyby, že je stejně neposloucháme a zároveň jsme ho upozornili , že je Jirka v pískání mistr, a to nejen proto, že pochází ze Žižkova. ¨On umí i na prsty u nohy¨, dodal jsem. Načež mně číšník opáčil, že je to blbost a že to nejde a měl se k odchodu. Na ta slova sundal Jirka důchodku ( teplá módní filcová obuv) a I ponožku postavil vedle stolu a roztáhujíce si palec a ukazováček pravé nohy do koutků úst, v pozici jakéhosi zhrouceného fakíra - zapískal. Pingl, zcela konsternovaný tímto nevšedním zážitkem odešel i s tácem plným pití, které nám původně přinesl. Za chvíli se však vrátil a s naší objednávkou přinesl i láhev sektu, prý na účet podniku, přičemž za námi zatáhl v boxu těžký závěs a odešel. Konečně jsme měli na vše důležité klid.

Tato šňůra byla vůbec vypečená. V Ostravě jsme spali v jednom raději nejmenovaném nóbl hotelu. Né každý den měli všichni chuť po vystoupení rošťačit. Zvlášť Petr Čejka bral svou úlohu frontmena velmi vážně a chodil brzo spát. A tak se jednou stalo, že jsme s Jirkou Stárkem, se kterým jsem většinou sdílel společný pokoj, vyrazili po kšeftě za zábavou sami. Vzhledem k tomu, že znám jen minimum muzikantů, kteří rádi tančí a my nebyli výjimkou a většina galerií, divadel a knihoven byla již také uzavřena, logické naplnění večera po úspěšném vystoupení bylo posedět s kapkou alkoholu někde v podniku. Co jsme pili a v jakém množství není důležité - myslím, že Budvar. Podstatné je, že při zpáteční cestě na hotel si Jirka stěžoval na obsah svých střev a že si není jistý, zda ho donese až na pokoj. Bylo po páté ráno a všude v průmyslovém městě už spousta lidí, což vylučovalo, aby si zkrátil utrpení někde venku. Před hotelem na schodech však již nevydržel muka a s asistencí alkoholu v krvi, si stáhl džíny a červené trenýrky……….Za chvíli po nás šel dorůžova vyspalý, čerstvý a dobře naladěný Petr Čejka do recepce požádat snad o čistý ručník, načež byl velmi nemile překvapen slovy recepční: ¨Nejdříve si laskavě ukliďte ten svinčík před hotelem, který tam udělali Vaši muzikanti. Jste snad za ně zodpovědný, když jste kapelník, né?¨ Myslím, že netřeba dodávat, co následovalo a jak mu to večer zpívalo.

Toto turné končilo, jak už jsem se zmínil na Bratislavské Lyře, kde jsme takzvaně reprezentovali zemi v mezinárodní autorsko-interpretační soutěži s Čejkovou písní ¨Nádherné létání¨. Bylo docela zajímavé vidět téměř celou tehdejší populární scénu v zákulisí pohromadě, manažery, skladatele, interprety a muzikanty, jak lejou především skotskou a dobře se celý víkend baví. Kamerové zkoušky byly v pátek, v sobotu odpoledne generálka a finále pak večer od 20:30 na prvním programu ČST. Ke střízlivosti nutila zodpovědnost pouze sólisty, neboť se vystupovalo na halfplayback, což znamená, že se živě pouze zpívá. Byl to v podstatě takový dvoudenní placený mejdan. No, tak dobře placené to zase nebylo ani na tu dobu. Karamel měl společnou šatnu s Indigem a s Elánem a když nám produkční přinesla honoráře, byl jsem s Peterem Nagyem v šatně sám. Rozdala nám je a požádala nás, zdali bychom někdo nevzal peníze Rážovi, že ho nemůže najít, což Peter okamžitě odmítl. Pronesl několik filozofických frázích, samozřejmě ve slovenštině, které jsem vůbec nepochopil a odešel. Asi dobře věděl proč. Vzal jsem totiž ty prachy k sobě a podepsal to, přičemž, když jsme se pak s Rážem viděli a já mu je chtěl dát, ztropil scénu, kterou jsem si zcela jistě nezasloužil. V podstatě něco v tom smyslu, ¨že za takovou almužnu hrát nebude, ať si to nechaj, že honoráře jako kapela bojkotují¨, atp. jako kdybych zato mohl já. Modelová situace - ¨za dobrotu…. ¨

A ještě jedno překvapení v Blavě stalo se mi býti nemilým. Když jsem z Lyry v neděli zavolal domů, jako že jsem živ a zdráv a že v noci na pondělí přijedu, dozvěděl jsem se nemilou věc. Já jsem totiž hudbou vytížen jaksi pozapomněl, že si externě dodělávám poslední ročník průmyslovky z které jsem byl odejit pro nepřiměřeně vysoká ¨áčka¨, kteréžto byly především důsledkem mého častého hudebního trdlování po republice. ¨Když nepřijdeš k maturitě, slibuju ti, že ti povolím po roce praxe si ji u nás dodělat¨ řekl mi ředitel školy ing. Pavelka v prezidentské lóži v Lucerně, na mém maturitním plese, kde jsem hrál tehdy ještě s Kentaurem. ¨Vím co děláš, tak ti nebudu dělat problémy. Oni po mně teď ze shora kvůli absencím dost šlapou.¨ No a ta chvíle pravdy, jako že maturita, přišla samozřejmě v tu nejméně vhodnou chvíli. V roce, o kterém je totiž řeč probíhala Spartakiáda a proto se maturovalo nezvykle brzy, právě v době Lyry. A já se to dozvěděl z telefonu v neděli před návratem. Oni mě totiž sháněli ze školy. Měl jsem maturovat již ve čtvrtek a v pátek, ale protože jsem se nedostavil, neboť reprezentuji zemi na mezinárodní soutěži, (tuto verzi pro mně zařídil skvělý pan prof. Valenta) tak mi maturitní komise povolí výjimku - maturovat ze všech předmětů v jeden den a to je v pondělí. Po této zprávě se mi úplně odkrvila horní půle těla a kdosi se mně zeptal jestli si nechci sednout. Opravdu jsme přijeli do Prahy v pondělí někdy k ránu a já přišel domů odložil kytary, vzal si oblek a vyrazil do školy, jestli se to nedá nějak zvrátit. ¨Neblbni¨, řekl mi ing. Valenta v kabinetu a podat mi z lednice půllitrovku Ferneta, ¨to nějak dopadne, uvidíš! Něco si snad pamatuješ?¨ A než stačil vyndat ze skříňky nad umyvadlem skleničky, flašku jsem vypil téměř na ex. Maturitu jsem díky shovívavosti kantorů udělal, ale zopakovat bych si to rozhodně nechtěl a jim patří vřelý dík!

9.) SMÍCHOVSKÝ SKLÍPEK (1983)

První polovina osmdesátých let se nesla, alespoň v okolí mém a mých přátel, na vlně věčně se opakujících oslav a večírků. Bylo hezké, že se vždy našel důvod pít (jak jsme říkali mi latiníci ¨causa bibendi¨) a vždy se našel stůl (jak zpívá Kolář).Chodili jsme především do Smíchovského sklípku na Národní (proti Máji, dnes Tesco), kam mě přivedl poprvé náš kytarista Pavel Klas.To bylo pravidelně vždy v pondělí – dlouhý zadaný stůl, hned vedle výčepu. Scházeli jsme se zde zhruba na osmou večer, ale byli mezi námi i experti jako třeba bubeník Petr Klaper, dej mu pánbůh lehkou zemi, který zde býval jako první s otvíračkou. Takže, když jsem na pivo se svou vyfasovanou pětkou od mámy přišel já (Smíchovská dvanáctka zde stála 3Kčs), tak už jich v sobě Petr míval patnáct nebo dvacet a ještě jich do zavíračky tak deset stihnul. Když se mu dařilo, třicáté dostával obvykle od personálu zdarma. Zní to jako nesmysl, ale měli jsme někteří slušný trénink. Mě osobně v osmnácti stačili tři piva, ale časem jsem se také ledasčemu přiučil. Například si sebou nosit do hospody polštářek, aby mě na dřevěné lavici po těch strávených hodinách nebolel zadek. Máma mě v návštěvách ¨Smícháče¨ nebránila. Věděla, že je doba, kdy se vše podstatné a to nejen o muzice, domlouvá v hospodě. A je pravdou, že kromě nás z Kentauru - Klásek a Mamut téměř nikdy nechyběli, tam chodilo opravdu hodně známých lidí z branže.Například Věra Špinarová - Víťa Vávra, kluci od F.R Čecha -Standa Kubeš a Honza Kavale (ten nám také řekl pár hodin po tom, co se to stalo o skoku Perryho - Jirky Schelingera do Dunaje, protože byl blízko), Franta Francl(etc..), Jirka Urban - Aleš Brichta(Arakain), technici Blbajz-Hátlik, kluci od Jany Kratochvílové třeba Láďa Čepelák, současný klávesák ABBandu a také jeden z mých budoucích spoluhráčů Zdeněk Vlč, zpěvák a kytarista Míra Dudáček, současný spolumajitel Kainu, tehdy dopravce Láďa Görgel, kytaristé Karel Ešpandr a Michal Bohumel, zpěvák Dan Horyna, písničkář Petr Čermák, bubeník Precedensu Ali Horáček, kapelník Orientu Jindra Pavlišta, textaři Ivo Marek a Vláďa Poštůlka, zvukař Honza Leš, dnes manažer mnoha slavných, tehdy osvětlovač Luboš Pinďa Villas, zvukař tenkrát od Michala Davida Láďa Vodička a spousta dalších. Ze ¨Smícháče¨ nás vymetli před jedenáctou a všichni hurá jen kousek, na konec Národní k ¨Františkánům¨, což byla vinárna ve Františkánké zahradě, kam občas zašel i Karel Gott, nebo tágem do Splitu (roh Štěpánské a Ječné), kam nás zlanařil většinou, když mezi nás přišel Láďa Růžek (Markýz John) a kde se scházeli kromě muzikantů také ¨světští¨, takže o veselo bylo často postaráno. Sám se divím, že jsem židlí za ty léta dostal jenom jednou. Smíchovský sklípek nám v polovině osmdesátých let zavřeli z důvodu rekonstrukce, proto jsme vymýšleli, kde se uhnízdíme. Naproti Splitu byla a stále je restaurace U Šumavy, takže zvolit jí se přímo nabízelo. Alespoň se ušetří za gumy (dobový výraz pro taxi). Merendy ve Splitu bývali hodně náročné – jako vystřižené z filmu Bony a Klid . Opravdu nápadně totiž některé postavy a scény připomínaly naše večírky.

Tento čas jsme si byli v Kapele dost blízcí a i v názorech téměř na vše nebylo zásadních rozporů. Myslím dobu Klas, Valenta, Stárek, Sadlik. Partu trhal pouze Petr Čejka, který byl jednak starší, ale hlavně měl odlišné zájmy a ve svém domovském Braníku, nám často neznámé kamarády. My čtyři jsme se scházeli velmi často, i několikrát týdně, málokdy v knihovně, téměř nikdy v cukrárně a jen vyjímečně jinde než v hospodě - stejně oblečené máničky: džíny, kecky, triko, často černé, ale hlavně tzv. Parker, zelená americká armádní bunda, která byla těžko k sehnání, (neboť to byl individuální dovoz z nepřátelské ciziny), včetně nášivek U.S. Army, a i s viktorkami na ramenou atd., což opravdu tenkrát komáry, potažmo benga strašlivě sířilo . Rádi si nás proto podávali formou obtěžujících kontrol dokladů například i v restauracích a často měli i chvíli radost, že byl lov úspěšný. Mysleli si mylně, že chytili příživníky, (příživník-osoba, která v socialismu nemá zaměstnání, všichni totiž museli pracovat, jinak se šlo do báně) něž jsme je upozornili, že se mají v O.P. podívat mezi zvláštní záznamy na str. 25, kde jsme všichni měli kulaté úřední razítko a dopsáno spásné ¨Svobodné povolání¨.

Naše ¨výstřední oblečení ¨ bylo obzvlášť pikantní při naší misi do Milovic mezi sovětské vojáky.

10.) ¨MY CHÓČEM STRELJÁŤ PATAMŮ, ŠTO U VAS RAKÉTY.¨  (1983)

Každá kapela, alespoň pokud vím, měla povinné akce, které bylo nutné odehrát. Někdy bylo na výběr, např. Pohotovostní pluk VB-SNB, nebo-li policejní škola v Hrdlořezích- Údolí dutých hlav, Pražáci znají, že? Anebo ¨posádka sovětských strategických obraných si¨, jak s oblibou režim nazýval sila útočných jaderných zbraní rozmístěná v okolí Milovic u Mladé Boleslavi. My jsme si zkusili postupně obojí a mohu zodpovědně říci, že to byly opravdu nezapomenutelné zážitky, které se vám pokusím co nejvěrněji přiblížit.

První rok naší profi kariéry jsme se rozhodli pro Milovice. Dnes opuštěný a zdevastovaný vojenský újezd okupovaný od osmašedesátého Rusáky. Tehdy však na počátku osmdesátých let přísně střežená a utajovaná vojenská základna. Už cesta na toto povedené vystoupení sychravou podzimní krajinou byla zajímavá. Náš manažer Olda Šup, který nás vozil svým Žigulíkem a byl zkušeným dopravcem, nevěděl kde je vlastně vjezd a kudy má na základnu jet. Petr Čejka určitě měl z agentury nějaké instrukce, ale asi se s Oldou špatně domluvili a tak jsme cestovali každý zvlášť, což situaci mírně komplikovalo. Byl tu totiž jeden malý problém. Dostupné automapy byly v okolí Milovic vybarveny pouze zeleně, jako že samé lesy, s absencí jakýchkoliv silnic či cest. ¨Oni si vás najdou, nebojte.¨ odpověděla nám babička, které jsme se kdesi poblíž tušeného území ptali na cestu. ¨hlavně nikam nezahýbejte, jeďte pořád rovně a nezastavujte.¨ A opravdu, komunikace sice nebyly označeny žádnými ukazateli, ale také tu nebyly žádné rozcestí. Takže jsme jeli čím dál hlouběji do lesa. To nám však nikterak nebránilo v dobré náladě a šprýmování na téma ruských okupantů a poslechu neoficiálně šířené kazety Pražského Výběru, který byl v té době zakázán. Po zhruba půlhodince pomalé cesty hlubokými lesy, dávali jsme totiž naivně pozor, jestli někoho, nebo něco neuvidíme, se začalo smrákat. Potíž byla v tom, že jsme nikdo neměl o velikosti vojenského prostoru ani ponětí. ¨Hele, asi kufrujem¨, podotkl kdosi, ¨to už je dost divný takhle dlouho jet a nic.¨ A k tomu se přidal Mamut a začal škemral, že se mu chce čůrat, což byla jeho specialita, vypil jedno a vyčůral tři. Olda tedy zastavil, že se jako protáhneme a Jirka ať si uleví. : ¨Hlavně si nikdo nezapalujte, hned jedem !¨ Asi za minutu, ještě jsme se ani nerozhlédli, doslova vyletěl Mamut z malého křoví vedle silnice, kde se pokusil čůral a naprosto zděšený, oči rozjetý ještě víc, než normálně, přidušeným hlasem téměř šeptal : ¨Ty vole, tady jsou asi všude vokolo vojáci¨, a ukázal na protější stráň : ¨Ty vole támle se hejbe pařez !!! Ty vole já už tam nejdu. Pojeďte pryč!¨ To nás trochu rozhodilo a k tomu se asi dvacet metrů napravo od silnice na malé vyvýšenině mezi stromy vztyčila tmavá postava ve vaťáku, jaký nosili ruští vojáci za druhý světový a hlavní samopalu bezeslova pokynula směrem po silnici, kterým jsme jeli. To nebyl vůbec příjemný pocit. Náhle jsme si uvědomili, že jsme asi celou dobu bedlivě sledováni a okamžitě nám došel humor. K tomu ty naše nepřátelské uniformy. Skočili jsme do auta a už podstatně rychleji s mrazením v zádech pokračovali dál. Nevěděli jsme totiž, co si o tom všem máme myslet. V autě nikdo nemluvil. Bylo dusné ticho. Po několika málo minutách jízdy však přišlo překvapení. Přijeli jsme na rozcestí, na kterém stál vojenský Gazík a venku chlápek v odporně pískovém civilním kvádru, jaký nosili estébáci ve službě. To byl náš průvodce a styčná osoba. Představil se nám česky a řekl, ať jedeme za ním. Po pěti minutách jsme byli na základně. Projeli jsme mezi strohými vojenskými ubikacemi a už ve večerním šeru zamířili přímo k obřímu kulturnímu domu. ¨To je dar soudruha Gustáva Husáka sovětským přátelům. ¨ hlásil hrdě hned po příjezdu k objektu náš ¨estébák¨. Zmohli jsme se pouze na souhlasné zabručení, jako že rozumíme a přesunuli se zezadu k rampě, kde už byla technika i Petr Čejka. Nikdo moc nemluvil. Normálně rozverná technika mlčky vykládala aparát. Žádné běžné vtípky. Byla cítit zvláštní tíživá atmosféra. Připadali jsme si jako v lágru. A k tomu jsme občas zahlédli, jak nás stále odněkud, většinou zpoza rohu, sledují vojáci se samopaly, někteří jakoby z Mongolska a to bylo dost depresivní, neboť jsme nevěděli proč. A tak jsme zalezli do šatny a začali se připravovat na kšeft. Za chvíli nás zavolali na zvukovku a teprve na pódiu jsme si uvědomili, jak je ten sál velký a akusticky dobře vybavený. Myslím, tak pro tisíc sedících diváků, což nám ale zase přišlo uprostřed tak velkých kasáren normální. Byli tu přece stovky, možná tisíce vojáků. Nazvučili jsme tedy nástroje a šli do šatny. Proto, když jsme se vrátili ve stanovený čas začít hrát, byli jsme velmi překvapeni, že je před pódiem zatažena divadelní opona a také, že neslyšíme ten typický šum, který provází začátek každého vystoupení. ¨Hele, voni asi nedostali vycházky.¨ utrousil někdo, chtěje tak asi odlehčit dusnou atmosféru. V tom se roztáhla opona a nám se naskytl naprosto neuvěřitelný a nezapomenutelný pohled. V tom obrovském sále byla zaplněna zcela nesmyslně pouze jedna řada a to od kraje ke kraji samými generály v těch typických ohromných placatých čepicích. Možná to všechno generálové nebyli, ale z nás v kapele na vojně nikdo nebyl, takže jsme se v hodnostech nevyznali, natož pak ruských. Ty lidi seděli tak blbě a nepřirozeně blízko pódia, snad ve třetí řadě s těch dvouset a tím pádem zcela mimo slušné akustické podmínky ! Prostě bylo jasné, že nikdy na žádném koncertě, natož rockovém nebyli. Začali jsme tedy, lehce vykolejeni, normálně hrát a po první písničce chtěl Petr říct pár slov na uvítanou, což byla vlastně v jejich kasárnách úplná blbost, přičemž jsme byli zcela zděšeni tím, že oni tleskali nejen po každé písni, ale i po každém uvedení další písně. ¨Týý vole,¨ otočil se na nás dozadu Klásek, aby nebylo vidět z hlediště, že něco říká ¨to tu kurva budem do jara !¨ Mimochodem, na ten potlesk nikdy nezapomenu. Bylo to takové to pomalé společné plácání, jako když na sjezdech ruských komančů Brežněv předplácal, prostě dal tempo a ostatní v zápětí, jako jeden muž s ním. Bylo to celé uhozené a trapné a opravdu jsme se těšili, až to budeme mít za sebou. V jedné písni jsme s Mamutem nehráli a tak jsme si šli ven za pódium na rampu zakouřit. Teprve teď jsme vlastně pochopili, proč nás asi ti vojáci venku tak nervózně pozorují. U naší nákladní Avie stáli čtyři ozbrojenci a hlídali ji. Jak nám později řekl náš průvodce: ¨ aby se nic neztratilo¨. To byl hrozný vůl. Avie byla totiž zcela prázdná a on to samozřejmě dobře věděl, neboť stále všechno a všechny sledoval. Leda, že by ji chtěl někdo ukrást celou, jenže Avii ? A v ruských kasárnách? Takže, když nás ta patrola uviděla s cigaretami, okamžitě jeden po druhém přišli velmi slušně somrovat. Nakonec jsme jim dali téměř všechny, které jsme u sebe měli a nechali si pouze krabičky s ¨jednou na potom¨ Jenže mi jsme kouřili Marlbora a jim šlo hlavně o ty krabičky. Z dnešního pohledu neuvěřitelné, ale kdyby jste ty umouněné ubožáky viděli, špinavé od nějakého mouru, nebo kolomazu, v děravých stoletých vaťácích… jak nám děkují ¨seng jů¨ a klanějí se jak Japonci… bylo nám jich v podstatě líto… Když jsme se pak vraceli hrát, dozvěděli jsme se od pódiových techniků dobrou zprávu. Někdo mezitím rozhodl, že hodina naší produkce bude stačit a já dodal : ¨ jim i nám až do smrti.¨ K další zajímavosti došlo po koncertě. Pakovali jsme si věci na pódiu a bavili se o tom, jak by se v tak dobrých akustických podmínkách skvěle zkoušelo a nahrávalo, když v tom někdo, asi z ruského personálu pustil, zřejmě se chtěl pochlubit, odněkud z režie sálu poměrně zdařilou nahrávku našeho právě odehraného vystoupení, pořízenou samozřejmě bez našeho vědomí. Avšak, o jak nebezpečnou věc se jedná, jsme pochopili záhy. Směrové mikrofony natočené zřejmě k pódiu na každého z nás zachytily také naše¨ nezbedné¨ průpovídky o pauzách mezi skladbami !!! Buďto tomu ty pitomci nerozuměli, nebo tomu rozumět nechtěli. Nicméně na následném rautu, kde jsme seděli u stolu i s manželkami těch oficírů došlo k dalšímu trapasu. Vodky jakožto aperitivu bylo dost, ale maso jaksi na manželky nezbylo. No tak je páni důstojníci prostě poslali pryč, a bylo to vyřízeno. Po jejich odchodu padly veškeré zbylé zábrany a posezení se změnilo v divoké chlastací dostihy – stakan sem, stakan tam a ¨na zdaróvje¨, načež jsme byli všichni dost překvapeni, jak brzo se ti panáci schlastali na cáry ! A kdyby nás ten náš estébák neodtáhl zavčasu do aut, možná jsme si mohli z těch raket opravdu zastřílet. Minimálně Mamut o to dost stál, prý : ¨když už jsme tady¨. Po tom co jsme tam viděli a zažili, bych se tomu ani nijak zvlášť nedivil.

11.) MEJDAN V ÚDOLÍ DUTÝCH HLAV. (1984)

Následující rok, když se podzim opět zeptal není-li čas povinného kšeftu, jsme zaječeli svorně né, Milovice už opravdu neé ! ¨ Tak dobrá, aspoň si uděláme ňáký známý¨ zašprýmoval kdosi. Takže hurá do pražských Hrdlořez, sídla tehdy neblaze proslulého pohotovostního pluku VB, kde byl rovněž policejní učnák a ujišťuji vás, že to bylo opět velmi ¨výživné¨. Po průjezdu branou, hned za závorou jsme byli prověřeni, zkontrolováni, ale hlavně spočítáni (prý, aby věděli, kolik večeří, což se nám moc nezdálo) a bylo nám sděleno, stejně jako v Milovicích, že samozřejmě nesmíme nic fotit, ani pořizovat žádné zvukové záznamy a pomlčet o tom, co jsme zde viděli. Tohle byly normální kasárna jak jsme je znali z filmů, pouze místo vojáků zde byla všude spousta mladých policajtů, kteří si nás při průjezdu ke kulturáku trochu nedůvěřivě prohlíželi. Nicméně sál byl velký a příjemný, akustika v pohodě, šatny čisté a vybavené, dostupné výtahem z pódia dvě patra pod zemí, všechno na tehdejší dobu nadstandard. Začátek vystoupení ve 20:00. V půl osmé jsme byli převlečeni a v podstatě připraveni hrát. V šatnách jsme se každý připravoval po svém - někdo týral nástroj, jiný popíjel donesený lahváč, z kterého mu všichni ostatní chtěli upíjet, prostě téměř normální příprava na nenormálním místě. Jenže, i když jsme už měli každý ledacos za sebou, na to, co mělo následovat, nebyl nikdo připraven. Totiž, kolem třičtvrtě na osm se začala budova mírně otřásat. Nechápali jsme o co jde a nevěnovali tomu pozornost. Jenže hluk a vibrace začali značně sílit, a tak se šel Jarda Snopek z techniky podívat do sálu, co se děje. Za pár minut se vrátil dost překvapený a hlásí : ¨Ty vole, tomu nebudete věřit ! Ten bordel je ze sálu a hele, je tam tak šestcet policajtů a chtěj, ať dete hrát !¨ Musím přiznat upřímně, že bych na tomto, pro ¨civila s modrou knížkou¨ neobvyklém místě čekal cokoliv, ale rozhodně né rozvášněný dav rockuchtivých poldů ! Je třeba připomenou, že je řeč o počátku osmdesátých let, kdy naší zemi vládl tvrdou rukou konzervativní bolševizmus a když né přímo Alexandrovci, tak určitě především dechovka byla neodmyslitelnou a všudypřítomnou průvodkyní do šťastnějších zítřků. Například, kdo pamatuje takový Rozhlas po drátě, nebo vesnická hlášení místních rozhlasů …? Rocková muzika byla úřady vnímána jako ¨nemravný buržoazní výplod chorých beatlesáckých mozků¨ a od VB-SNB, jakožto silové policejní složky se samozřejmě očekávalo tento názor minimálně sdílet. Proto, když jsme vzápětí vyjeli výtahem na pódium a z portálu se podívali do ztemnělého sálu, musím přiznat, že mi naskočila husí kůže, jak pralinky. Ten neskutečný brajgl, který jsem na svém vystoupení předtím, ani potom již nikdy nezažil, opravdu dělal k prasknutí našlápnutý sál, plný uniformovaných policajtů !!! Kravaty i čepice létali vzduchem, prostě maso ! Šli jsme do toho tedy od začátku naplno, jako skoro vždy a opravdu to byl, co se týče atmosféry, jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy odehrál, se vším všudy, včetně podepisování se po kšeftě na plakáty a fotky, přičemž například dělal jeden polda druhému svými zády stůl, abych se mohl podepsat ! Opravdu, v té době nevídané a těžko uvěřitelné !

Dovětek : Již jsem se zmínil, že nám policajti na ulicích i v hospodách rádi a často kontrolovali doklady, neboť stále hledali příživníky a naše chování a zevnějšky se na první pohled neslučovali ¨s mravním kodexem budovatele komunismu¨. Proto, když jsem šel jednou odpoledne, už nějaký čas po koncertě v Hrdlořezích, přes náměstí Bratří Synků, které bylo samozřejmě jako vždy v tuto dobu plné lidí, dost mně zaskočilo velmi hlasité volání z kolem mě pomalu projíždějícího policejního auta : ¨Ahóój Pavle !¨

12.) VESELÁ HISTORKA z natáčení v restauraci U Jirásků


Stalo se to v době, kdy jsme s Karamelem hodně točili nové vlastní věci a moznost dodat materiál pro nahrávku, nebo rovnou celou kompozici písničky měli všichni členové kapely stejnou. Někdo byl plodnější, jako třeba Čejda, nebo Klásek, my ostatní jsme většinou paběrkovali, prostě jsme jen složili sem tam něco. Podmínkou povoleni vstupu do nahrávacího studia, bylo schválení skladby a jejího textu komisi, ve kterých zasedali většinou režimem dosazeni poskokové. Bylo totiž nutno dohlížet na nezávadnost písně, aby se náhodou do medií nedostali nahrávky, které by svým obsahem nebo texty mohli zpochybňovat neuvěřitelné úspěchy komunistického hospodářství, nebo fakt, že je v Sovětském Svazu nebe na Zemi. Asi proto se komisařům nelíbilo, když Čejda v písni “Velka cena veteránů“ použil rýmu: Na tribunách šílí nedočkavý dav, z reprobeden taví disko, nebe jako šmolka, silnice je tál, a cil ještě není  blízko. „Soudruzi!“, hřímal jeden z nich, „v dnešní moderní době, kdy se už zcela smazal rozdíl mezi městem a vesnicí, kdy probíhá masová plynofikace a elektrifikace, neví přece nikdo z mladých, pro které myslím především zpíváte, co je to tál! Co je to tál! Součást starých a dávno technicky překonaných kamen, stejně tak  jako i doby, ve kterých byly stvořeny… Radši zpívejte o úspěších sovětských kosmonautů“ Fakt nevím, jak je Čejda tenkrát ukecal, muselo to být, asi jako vždy velmi vyčerpávající, ale nakonec skladba vznikla s původním textem…  Tak součástí takové, už prověřené a tudíž nezávadné skladby byla a dodnes je u většiny rozměrnějších děl partitura, neboli notový záznam všech nástrojů v písni, který slouží například hudebnímu režisérovi k orientaci v kusu, který ještě nezná.  Podle rozměrnosti partitury se později vypočítával   i  honorář, proto jsme měli o tuto činnost samozřejmě všichni zájem. Ne všichni v kapele jsme však byli schopni partituru srozumitelně napsat. Proto se vyplácelo kamarádit se s naším bubeníkem  Jirkou Stárkem, který byl nejen brilantním muzikantem, ale i uznávaným skladatelem vážné hudby. Konec konců tento obor vystudoval na AMU. A protože se měla točit moje věc “ Má hlava je telefonní seznam“, slovo dalo slovo a já si takhle jednou v podvečer na podzim  roku třiaosmdesát dal s Jirkou spicha ve vinohradské restauraci U Jirásků. To jako že probereme aranžmá skladby, kdo v písni co hraje, Jirka to pak napíše na nečisto do partu, já mu za to zaplatím pár piv a všichni budeme spokojeni. Jako téměř vždy bylo všechno jinak. Opět klasická švejkovina. Ten den totiž měli pivo neuvěřitelně dobré, takže k tématu písně jsme se dostali až poněkud později, téměř před zavíračkou. Velmi dobře si pamatuji, jak jsme seděli u prvního stolu vlevo za rohem v lokále, hned za výčepem a proti nám sedel distingovaný pár velmi zamilovaných mladých lidi, kteří celý večer jen cosi nealkoholického pocucávali, venku by jim totiž asi byla zima.   Pod stolem si však neustále mačkali ruce, přičemž si něco důležitého šeptali.  Když číšník oznamoval poslední piva, dostal jsem záchvat zodpovědnosti a začal Jirku prosit, ať´ alespoň něco napíše. “Hele Mamute, tady máš šmírák- dvanáctilinkovej partes a napiš mi kurva aspoň melodii, dik máš absolutní sluch! Tak ti to zazpívám a ty to tam jen naškrábej!“  Škemrám a tuším, že to nevyjde. Těch rumů bylo asi moc. Začali se mu totiž, jako již tradičně rozjíždět oči. Přesto jsem mu podstrčil prázdný part a pak zcela konsternován sledoval, co se to děje. On chytil tužku tak, jak to dělají opice, když je ošetřovatelé nutí, aby něco nakreslily. Jako když se hází oštěp. V němém úžasu jsem zíral na to, jak si plete notové linky s notovými osnovami. Zkratka výsledek byl stejný, jako bych part na chvilku podstrčil gorile v zoologické zahradě-dva obří brambory přes celou stránku, z nich jeden s ocáskem, to jak mu unavená ruka sklouzla z papíru. Toť´ vše!  A protože ho asi tato práce dost vysílila, jal se ji zapít posledním rumem, který jsem již zcela jistě neměl objednávat!  “Až tohle vypiju, tak se pobliju!“ pronesl Jirka nesmlouvavě.  V tu chvíli se jako na povel probrali z milostného zaujetí i oba proti nám sedící mladí. S pochopitelných důvodů v napětí očekávali, jak se Jirka s tímto problémem popere, neboť byli oba přímo v dráze předpokládaného vrhu. Panáka do sebe vpravil bleskově, s jistotou carského důstojníka, bedlivě sledován mnou i oběma mladými. Chvíli, pár vteřin to vypadalo, že to zvládne, že obsah sklenky v sobě udrží. Bohužel nestalo se tak. Štěstí bylo, že jsme měli již zaplaceno a mohli se, vyprovázeni  tlumenými  kletbami , oba spěšně vzdálit.  Jirka totiž začal šavličku nebezpečně kousat a cedit skrz zuby. V zádech jsem ještě zaslechl: „Viděla jsi to?  A to jsou prý hudebnici! Opilci to jsou!“
Druhý den, se mne má skvělá tolerantní máma opatrně zeptala, co že to mám rezavého  vzadu na nohavicích mých oblíbených a tehdy moderních modrých manžestrákách Superriffle. A jestli je nemá vyprat? Já jsem totiž šel přes výčep, coby zeď´ jako první a Mamut do mne zezadu strkal, ať´ si pospíším, že ji neudrží. Jenže já chtěl v opilecké píše zachovávat dekorum důstojným odchodem, čímž se mi stalo, ze mě byly zašpiněny lýtka.

13.) ROCKOVÝ PARNÍK (1984)

Ke koloritu života pražského muzikanta počátku osmdesátých let patřilo též občas zahrát na vltavském parníku. Čím větším tím lepší. Proč si tyto podniky vysloužily takovou popularitu nevím, nicméně dodnes jsou velmi vyhledávanou formou netradiční bujaré zábavy. A tak se tedy stalo i nám s Karamelem, že jsme měli jednu takovou akci realizovat na jaře ´83 shodou okolností na narozeniny Jirky Valenty. Aby bylo co možná nejveseleji, pozvali se vždy všichni známí, příbuzní a kolegové z branže. Akci domluvil a zorganizoval kamarád Petr Čermák, v té době velmi oblíbený písničkář, který měl také vystoupit. Vše by asi nejspíš probíhalo podle plánu a v mezích normálu. Jenže! To by Mirjam, manželka Jirky Valenty nesměla přinést dárek, rodinný poklad – desetilitrový demižon staré domácí slivovice. Asi je vám jasné, co muselo zákonitě následovat! Zapojovali jsme teprve nástroje a já vidím Kláska, jak už při ladění sedí, což běžně nikdy nedělal a u své dvoukrké kytary brnká na šestku a točí ladícími kolíky u dvanáctky! Mamut si toho při věšení činelů na stojany také všiml a tak se na mně pobaveně otočil: ¨Ty vole, dneska budem slavný jak gorily v zoologický zahradě! Viděls Kláska¨ Načež si Pavel pro sebe trochu zničeně zamumlal: ¨Oči pučí …! Desou ty časy, dyž jsem pil pivo za vteřinu¨ Jako poslední, těsně před vyplutím dorazil Petr Čejka a když nás zcela střízlivý všechny uviděl, neměl ¨vůbec radost¨. Dost se divil, že vidí ¨chyceného¨ i Jirku Valentu, který byl vždy vzorem zodpovědnosti a v podstatě jeho pravá ruka, nicméně se na nic neptal. Na naší chatrnou obhajobu mohu pouze dodatečně uvést, že jsme byli přece jen o trochu střízlivější, než zbytek osazenstva parníku a že to byla opravdu zcela výjimečná situace. Když loď odrazila od břehu a už směřovala od Čechova mostu proti proudu směrem k Vyšehradu, začali jsme tak nějak hrát. Byli jsme sice několikrát od posádky upozorněni, že je na této lodi z První Republiky slabý agregát a že možná bude padat proud. Avšak takovouto bídu jsme nečekali. Když na nás totiž osvětlovači rozsvítili, okamžitě vše vypadlo a bylo ticho a tma, ale jen vteřinu, než začali všichni tradičně ječet a pískat. Zapnuli toho teda míň a zase výpadek a takto stále dokola. Zkrátka spousta času k zahnání jarní žízně. Nakonec jsme tedy hráli po tmě, pouze za svitu žárovek osvětlujících palubu. Dali jsme kus ¨Since by gun¨, což je skladba v tempu dobrém na hopsání a lidi se začali skvěle bavit. Jenže najednou těsně za námi, za naším improvizovaným pódiem vyletěl z pod jakéhosi plechového poklopu odněkud z podpalubí umouněný a zpocený topič a začal šíleně řvát. Byl jak smyslu zbavený: ¨Okamžitě přestaňte hrát nebo se potopíme!¨ ¨Co se děje?¨ zeptal se Čejda. ¨Jak lidi skáčou (bylo nás asi 250ks), tak se loď láme, nemůžete hrát!¨ Museli jsme tedy dát zase pauzu, což nám ten večer moc nevadilo a požádali jsme Petra Čermáka, ať jde hrát svůj poslechový blok, že si jako rádi poslechneme a odpočineme od toho našeho nicnedělání. Mně se obzvlášť líbil valčíček, ve kterém se zpívalo ¨… a já jsem jak čabajská klobása, do který kousneš a stříká!¨ V průběhu Petrova vystoupení se podařilo Čejdovi domluvit s Kapitánem přistání na jednom příhodném místě v Braníku, kde můžeme vystoupení dohrát. Záhy jsme pochopili proč. Petr Čejka totiž asi neměl právě picí den a náladu nás dohánět, takže když přirazila loď k jeho domovským břehům, okamžitě vzal bez rozloučení ¨dráhu¨. To bylo sice dost překvapivé řešení, ale co se dalo dělat, museli jsme dát instrumentálky a to už všichni v sedě. Po Petrově odchodu totiž padly veškeré zbylé zábrany. Ostatní dění toho večera znám pouze zprostředkovaně z vyprávění a myslím, že jsem nebyl sám. Možná i proto, že jsem měl za celou plavbu k jídlu jen ¨cikánské jednohubky¨, které mě naučil jíst Mamut. Párátko se na konci nasliní, vloží nejdříve do soli, pak do pepře a nakonec do úst. Takže jsem se dodatečně dozvěděl že: ¨ Basa mi spadla do Vltavy, Klásek usnul při sóle a přišel domů s jednou botou, v závěru večera už na náplavce pod Rudolfinem se strhla rvačka rozháněná Policií, protože někdo napadl Padrůňka, atd. A co z toho všeho vyplývá? My Češi jsme suchozemci, proto bychom měli vždy požívat pouze na suchu a pevné zemi!

14.) JENŽE, NIC NETRVÁ VĚČNĚ. (1984)

Na počátku roku ´84 jsme začali připravovat nový program, do kterého mělo být zařazeno pokud možno co nejvíce nových věcí. Již delší dobu jsme všichni cítili, že se kapela pozvolna posouvá stylově někam úplně jinam, ale asi jenom mně a Mamutovi to opravdu vadilo. Mé názorové neshody s Petrem Čejkou se začaly hrotit především kvůli aranžím skladeb. V této době se dělaly totiž převážně jeho písničky a on se právě vzhlédl v jakémsi pseudonovovlném stylu, jaký tehdy dělal právě se prosazující Peter Nagy s Indigem. Píseň Růža z masokombinátu, kterou nově Petr přinesl a měla se brzo točit, byla pro mě posledním hřebíkem do pomyslné rakve našich dobrých profesních vztahů. Tento styl se mi nelíbil a nechtěl jsem ho dělat. A protože Klásek své názory nikdy jasně neformuloval (resp. vždy říkal, že se přidá k většině-typický Čech) a Jirka Valenta se už určitě viděl někde v lepším, (odešel z Karamelu chvíli po mně do Olympicu) dohodli jsme se někdy v průběhu jara na odchodu mém a Jirky Stárka ¨na okurky¨ k půlce srpna. Upřímně řečeno jsem si myslel, že kluci tak jako už jednou přijdou s kompromisem a pojede se dál, ale to se nestalo. Myslím totiž, že se asi Petr chtěl definitivně zbavil všech ¨neposlušných s vlastními názory¨. Jak však později vyplynulo z jednání před komisí složenou z vedení PKS, zapomněl on, jakožto kapelník o svých záměrech a naší ¨dohodě o odchodu¨ informovat agenturu a to bylo zlé, moc zlé, protože to následně zapříčilo vlnu nechutných a brutálními intrikami protkaných tahanic a vysvětlování, jež měly objasnit příčiny našeho rozchodu a poukázat na viníky rozvratu kapely, do které bylo vloženo značné množství agenturních prostředků. Jednání též odhalila pochybení v tom smyslu, že jsou za nás již domluveny náhrady, což nebylo bez předchozího souhlasu agentury možné. Nicméně, se téměř vše objasnilo a to především díky doktoru Chlíbcovi, který zastupoval naše zájmy, mé a Mamuta a podařilo se mu nás očistit.Takže jsme byli volní - tzv. nezařazení umělci. V opačném případě nám totiž hrozilo to úplně nejhorší - ukončení profesionální kariéry a následně i ztráta Svobodného povolání. Tyto drsné zkušenosti mně opravdu změnily. Především můj náhled na svět, nemilosrdný šoubyznys a lidi okolo něj. Uvědomil jsem si poprvé v životě svou nedůležitost a to jak jsme všichni snadno a rychle nahraditelní. Avšak způsob, jakým se to děje by měl být vždy civilizovaný. Proto jsem na lidi kolem Karamelu nadlouho dost zanevřel a kdo zná podrobnosti, ví že jsem na to měl snad i právo. Nicméně, čas vždy hodně napraví, takže někdy před pěti lety jsem byl požádán, abych Karamelu pokřtil desku, což jsem udělal a dokonce zadarmo!

15.) ¨NENÍ OSTUDA BÝT DOLE! OSTUDA JE BÝT TAM PŘÍLIŠ DLOUHO.¨(1984)

Je říjen 1984 a já nemám ani angažmá natož peníze. Je to pro mě zcela nová, neznámá a velmi nepříjemná situace a já jí neumím řešit. Utápím se v depresích, neboť si neumím vysvětlit, proč se o mně kapely neperou? I´m simple the best ! Co se to krucinál děje? Nějaké nabídky sice přišly, ale stály za starou bačkoru. S Mamutem jsme byli neustále v kontaktu a chtěli jsme se někam vetřít spolu, jenže o volných místech třeba v SLS Leška Semelky jsme se dozvěděli pozdě - to nám uteklo o fous a tak jsme museli čekat dál. Někdy začátkem zimy přišla hláška z PKS : ¨Od Ivana Mládka se trhnul Ivo Pešák a shání muzikanty do své nové party Rockec.¨ Upřímně, nedovedl jsem si dost dobře představit, o co se může jednat, neboť jak všichni dobře víme Ivoš je velký srandista a to mi tedy s bigbítem dohromady nějak moc nešlo. Zkoušet se mělo ve zkušebně Pragokoncertu v Resslově ulici v domě, kde je v přízemí restaurace U parašutistů - naproti je kostel, kde je dostali. Většina domů zde na nábřeží byla postavena po zbourání městských hradeb koncem devatenáctého století. Vltavská kaskáda se začala stavět až za První Republiky, takže jednou z mála ochran proti povodním, bylo budování náplavek a vysokých nábřeží a domy stavět na nich. To v praxi znamená, že do ulice jsou domy například pětipodlažní, ale do dvorů mají  i o tři patra více a teprve potom, pod úrovní Vltavy své sklepy. A proč o tom tak zdlouhavě píši? Protože v jednom takovém měl Pragáč prostornou zkušebnu. Jediný, ale zato zásadní problém byla absence výtahu. Kdo ví co ty naše krámy váží, pochopí naše rozčarování. Zase jako v Kolbence. A Ivošovi ? Tomu to nevadilo. V jedné ruce nosil futrál se saxofonem, přes rameno klarinet a v druhé ruce speciální úzkou keršlakovou kabelu příšerné hnědobéžové barvy, která byla uvnitř rozdělena na dva oddíly, původně snad pro dokumenty, kam se vešlo přesně dvakrát pět lahváčů. Jirka Stárek se Ivošem znal z již dřívějška, proto když na první zkoušce zcela zmožen stěhováním požádal o napití, byl překvapen strohou odpovědí: ¨Nedám, mám jich už jen šest! Měl jsem po cestě žízeň. Zajdi si nahoru, máš zdravý nohy.¨ Scénka, jak z Mládkových kabaretů. ¨ Udržuju nátisk¨, zabrumlal si už jen pro sebe, když si vzápětí vedle židle postavil další rozpitou láhev. ¨Tak, to je teda nářez!¨ blesklo mně hlavou. Na této první seznamovací zkoušce jsem vlastně též poznal Zdeňka Vlče, (dnes je u Brichty) který zde měl hrát klávesy a kytarista pokud vím nepřišel. Po úvodním jamu na rozehrání jsme se zeptali, co se bude vlastně zkoušet? ¨Hele, skládáte přece všichni, né? No a já taky!¨ vyhrkl Ivoš. ¨Každej přinese pět věcí a repec je hotovej.¨ Podívali jsme se po sobě značně překvapeni a v rozpacích načež on ještě dodal: ¨Jo a každej si samozřejmě bude ty svý zpívat sám¨. Tento dovětek měl na Mamuta zcela devastující účinek, pročež se okamžitě ozval. Vyskočil z bubenické židličky a s nevěřícně vypoulenýma očima sípal, že ho nenutili zpívat ani na Akademii, kterou absolvoval s vyznamenáním a že je to brutální porušování lidských práv. ¨Hele Ivoši, tobě snad přeskočilo, né?¨ zaječel fistulí. Dostal jsem záchvat smíchu jak po jointu z Libanonu. Bylo okamžitě jasné, že to nemůže fungovat. Na zkoušku jsme přišli ještě jednou, aby na se na agentuře jako neřeklo a s celkem klidným svědomým jsme to odpískali. Rockec Ivo Pešáka sice začal posléze fungovat samozřejmě i bez nás a nějaký čas i kluci úspěšně koncertovali, ale já věděl, že jsme se rozhodli správně. Tohle zkrátka nebyla ta příležitost, na kterou jsme čekali a co bych chtěl dělat. Pouze je mně líto, že to bylo naposledy, co jsem měl možnost s Jirkou Stárkem hrát. Já totiž někdy zjara ´85 beru lano k Ivanu Hlasovi, kde chtějí pouze basu, takže se naše cesty po čtyřech letech rozcházejí. To, že je to rozchod definitivní jsem samozřejmě nevěděl. Jirka myslím později nastoupil do Duxu Martina Koubka i s Vláďou Padrůňkem, ale jak jim to fungovalo nevím. Bohužel jsme se míjeli lidsky i muzikantky. Nicméně musím znovu zopakovat, že Jirka Stárek byl zcela mimořádný a výjimečný muzikant a velmi mně lidsky i hudebně ovlivnil. Jsem velice rád, že jsme se poznali a bylo mi velkou ctí s ním spolupracovat.

Vzpomněl jsem si na veselou historku z natáčení z této doby. Vědělo se, že sháním hraní, proto když byl potřeba nějaký záskok, tak se občas někdo ozval. Basista tehdejší doprovodné kapely Petra Rezka Láďa Wildt dostal nějakou těžkou virózu a nemohl jet hrát. Byl jsem požádán o pomoc a neboť jsem písničky znal z rádia, dostal jsem jen tóniny a nebyl v tom problém. Hráli jsme společný kšeft až kdesi v Klatovech, nějaké veřejné nahrávání ¨Písniček pro Hvězdu¨ či co, s Karlem Černochem a Miro Žbirkou. Chlapci - kolegové, neboť samozřejmě písně které se měly hrát znali, užívali sobě posezení v přilehlém hostinci a dělali co se má. Já seděl ve společné šatně a opakoval si jednotlivé kusy. Bylo chvíli před začátkem, když se přišel převléct Karel Černoch a vzápětí za ním i Žbirka. Chtěl jsem se pakovat, ale ujistili mně oba, že nepřekážím, takže jsem mohl vyslechnout dialog, který se vám chystám naprášit. Oba slavní sólisté se začali převlékat téměř současně,vybalili si a pověsili na věšáky své kostýmy, když v tom se Miro zeptal: ¨Ty Karol, povec mi, prečo vystupuješ vždy iba v obleku?¨ Chvíli bylo ticho. Potom se Karel natahujíce si kalhoty na Mira, který si právě zapínal košili přes rachitický hrudník podíval úkosem a odpověděl: ¨Až budu mít postavu jako ty, tak budu vystupovat v trenkách !¨ Musel jsem se otočit a kousnout se do rtu !

16.) JAK DÁL? NO PŘECE NAHLAS ! (1985)

Vůbec si nevybavuji, jak jsem se dostal k informaci, že je volno v kapele u Ivana Hlase. Já jsem ho totiž v této době vůbec neznal. Ivan byl v polovině osmdesátých let písničkářem, kterého režim neměl rád. Žil, jak jsem se později dozvěděl, i se svou početnou rodinou ve velmi skromných podmínkách sklepního bytu s ¨úžasným výhledem¨ na kotníky chodců v ulici Na Václavce a proslýchalo se, že topí v plynové kotelně kdesi u tanku na pražském Smíchově, kde se střídá ve směnách s jakýmsi Jiřím Dientsbierem,(porevolučním ministrem zahraničí) dělá folkrock a jeho kapela se jmenuje Nahlas. K mému rozhodnutí to zkusit přispěla i skutečnost, že jsem před první zkouškou dostal živou nahrávku k nastudování, která nezněla vůbec špatně. Připomínalo mně to hudbu Vládi Mišíka, asi hlavně kvůli houslím Pavla Cingla. Tento žánr byl pro mě zpočátku trochu neznámé území. Ivan měl přece jenom blíž k folku a písničkám, než k rocku, ale měl v repertoáru kusy jako třeba Karlín, což byl v podstatě bigboš. Zkoušelo se zpočátku ve Střešovicích, v ulici Nad hradním vodojemem v polorozpadlém domě, později, ale pouze krátce, v Paláci Kultury (dnes Kongresové centrum). Hráli jsme ve složení: Ivan – akus. +el. Kytara a zpěv, Pavel Cingl - housle, Jirka Horálek - bicí, Vlasta Voral – klávesy a já. Později nás ještě doplnil skvělý Pavel Skála na kytaru (dnes etc…) a občas s námi hostoval Ondřej Konrád. Záhy po nastudování programu se vyjelo, jenže vyvstal zásadní problém. Já jsem byl totiž profesionální hudebník a o mých muzikantských aktivitách muselo být vždy vyrozuměno PKS. Jak jsme říkali Prkos. (Pražské Kulturní Středisko, ještě dnes mi naskakuje husí kůže, když ten název píši.) A to byl ten problém. Ivanovi komáři znepříjemňovali život, jak mohli. Například ho pravidelně nenechali udělat přehrávky. Vždy si na něho něco vymysleli, aby mu je nemuseli dát a tím pádem on vlastně neměl možnost legálně vystupovat. A tak se hrálo porůznu, třeba jako brigáda, nebo jakože ¨za úplatu¨ a podobný bullshit, na různých přehlídkách a festivalech, kde se mi podařilo poznat osobně spoustu báječných muzikantů. Třeba kluky Tesaříky, Zuzanu Navarovou, Martina Krauze, Olína Nejezchlebu, Zuzanu Michnovou, Jirku Vondráčka, Petra Kalandru a spousty dalších. Točili jsme na Břevnově u Petra Skoumala ve studiu základy pro Ivanovu první desku a hulili jak vzteklý, no prostě pohoda! Tohle všechno bylo moc krásný, opravdu i ty návštěvy do rána v legendárním Houtyši (dnes už neexistující hostinec U Tyšerů na Hanspaulce), nebo kšefty Na Slamníku a v Malostranský Besedě, ale! Vždy musí být nějaké to ale! O Svobodné povolání byla vždy rvačka. Byl jich totiž omezený počet a ty jsi ho mohl dostat pouze, když o něj někdo jiný přišel, ať už z jakýchkoliv příčin. Jedním z těchto důvodů bylo i neodehrání deseti vystoupení ročně prostřednictvím agentury na takzvanou realizační smlouvu. Dotyčný byl pak pozván na přehrávky, které z jakýchkoliv důvodů neudělal a bylo to! Na Prkosu věděli z hostovaček (smlouva o zapůjčení umělce k hostování s jiným, než profesionálním souborem), že vystupuji s Ivanem a zadarmo, tak asi proto mi bylo ¨taktně naznačeno¨, že to není pro mně ¨perspektivní soubor¨. Já jsem měl a stále mám Ivana rád, stýkáme se občas dodnes. Lidsky i muzikantky jsme si rozuměli, navíc si ho vážím i za to , že neuhýbal a neuhýbá ze své cesty komorního písničkáře a nepodléhá tlakům okolí, jako tolik jiných tenkrát i dnes. Jen co já jsem si s ním vyslechl chytrých keců od falešných proroků, co a jak dělat dál, když se chvíli v životě, nebo v muzice nedaří… Přesto jsem nevydržel tlak a po dohodě a v dobrém, bohužel značně zadlužen po necelém roce odcházím. V podstatě mně ten rozchod mrzí dodnes především proto, že nebyl zapříčiněn názorovými, či muzikantskými neshodami, ale pouze nešťastnými okolnostmi té doby. Mimochodem, když píši tyto řádky, slyším od vedle Ivanův hlas. Hezká náhoda, on je právě hostem Honzy Rosáka v rozhlasovém pořadu Tandem.

17.) KDYBY TY KONKURZY NEBYLY ! (1985)

Bylo povinností agentury se o své ovečky starat, takže jsem byl včas vyrozuměn, že kapela Michaely Linkové pořádá konkurz na místo basisty. Já jsem se s Míšou trochu znal už z dřívějška přes Jakuba Smolíka a s kapelníkem Jirkou Kulichem také, proto jsem si myslel, že je to v podstatě jistý nástup. Jenže jsem slavil den předtím předčasně. Slovy Švejka: ¨…se mi stala ta nehoda, že jsem pil jedno pivo za druhým… a nazítří jsem zaspal konkurz. Přijel jsem do sálu v Bohnicích, když už tam byly pouze uklízečky. Jsem přesvědčen, že toto mé vážné pochybení mělo bezesporu velký vliv na můj další osud. Ten konkurz totiž vyhrál ¨průměrný¨ hráč, kluk, který se postupem času a známostí s Jirkou Kulichem dostal k Michalu Davidovi do Kroků Františka Janečka a po revoluci díky Jirkově známosti s německým vydavatelem Kudláčkem i do Annonce, kde byl, nebo možná ještě je vrcholným manažerem. Jenže život jde dál, jak všichni víme. Když jsem šel do Obecního domu na náměstí Republiky, tedy přímo do sídla PKS na konkurz Turba, věděl jsem od Jirky Langa, že nikoho na basu po Jirkovi Vondráčkovi brát stejně nebudou, že basu bude hrát Martin Laul na klávesy či co, ale konkurz mají přesto nařízený agenturou. Jejich písničky jsem znal z rádia, tak jsem si šel zajamovat. Myslím, že jsme si s Ríšou Kybicem docela rozuměli. Vidím to jako teď. Seděli jsme proti sobě na starožitných židlích uprostřed Sladkovského sálu, plného Benátských zrcadel a hráli jsme nakonec půl odpoledne, co nás napadlo. Nakonec Ríša říká: ¨Dobrý!¨ V tom hlase bylo slyšet trocha nadšení, jenže hned přišla sprcha: ¨Víš jak to je, viď. Mluvil jsi s Jirkou?¨ Takže zase nic, to ale v podstatě nemohlo být překvapení.

Bylo koncem léta 1985 a já se dál chodil bavit především Na Šumavu a do Splitu mezi muzikanty a za vypůjčené peníze proléval hrdlo do omrzení. Upřímně, už jsem zase nevěděl, co dál. V této době jsem už samozřejmě znal kytaristu Markýzů Vláďu Růžka, jako každý z branže, ale né zase tolik, aby mi platil pití. To se ale mělo brzy změnit!

18.) KDYŽ MARKÝZ, TAK JOHN a mé antré. (1985)

V polovině osmdesátých let bylo běžné, že mnoho z nás nemělo telefonní linku. Tehdy bylo vše, co je dnes normální, problém. Proto se i lana do kapel dávala spíš osobně. To probíhalo například tak, že se v podniku, kde se sházeli muzikanti, objevil nějaký známý kapelník, samozřejmě který tam běžně nechodil a oznámil nebohému, že je o něj zájem. Souhlasné stanovisko bylo očekáváno, takže šlo v podstatě o formalitu, oficiálně prezentovanou na veřejnosti. A tak se to přihodilo také mně. Seděl jsem takhle ve čtvrtek ve vinárně Split a popíjel dobroty, když v tom někdo podotkl: ¨Hele, budou svištět lana, je tady Vršecký !¨ A opravdu. Za chvíli přišel k mému stolu Vláďa Růžek (který mně mimochodem teď 20. 10. 2009 v 18:57 právě volá, že je sraz všech žijících členů kapely Markýz John v sobotu v Kainu) a požádal mně, zda bych s ním nešel nahoru, kde je větší klid, že se mnou chce mluvit jeho šéf Honza Vršecký. To bylo pro mě do značné míry překvapení, neboť se mnou nebylo nic předem konzultováno. ¨Čau, hele¨ šel Honza rovnou k věci v zápětí, co jsme se posadili, ¨domluvili jsme se v kapele, že bys k nám moh´ od zítřka nastoupit. Co ty na to?¨ Trochu šok, ale vyhrkl jsem v návalu štěstí, že má o mně opět někdo zájem: ¨ jasně!¨ ¨Podrobnosti s tebou projedná Láďa, já musim běžet. Jo a zítra s tebou počítáme, hraješ!¨ Druhý šok, protože jsem věděl, že Markýzové mají udělaný repertoár poctivě i s vokály všech muzikantů. Přijal jsem to však, jako výzvu. Prostě jsem zase chtěl někoho přesvědčit, že jsem dobrej a že dělat se mnou je správná volba. Vláďa mi dal kazetu a seznam s názvy a tóninami písniček a odvezl mně domu, abych se to mohl učit. Okamžitě jsem zcela vystřízlivěl a nechtěje znovu pochybit, věnoval jsem se velmi intenzivně celou noc učení skladeb a dělání si poznámek. Napsat noty na zhruba třicet písniček a ještě se je naučit je prostě za noc příliš. Život mně v tuto chvíli komplikoval i fakt, že jsem chodil na brigádu do Michelské pekárny, kde se mnou v pátek odpoledne počítali. Musel jsem tedy jít toto hned ráno osobně pořešit. A po cestě se mně stala zvláštní věc. Byl krásný slunný den. Jel jsem autobusem a stál na zadní plošině, když v tom mně najednou velmi vyděsil fakt, že se mi před očima udělala bíla mlha, jako když se zatáhne roleta a já nic neviděl. Autobus právě přijížděl do stanice, takže jsem se přidržujíc dveří poslepu vysoukal ven a nasahal u zastávky jakýsi plot, kterého jsem se chytil. Jak to rychle přišlo, tak to rychle odeznělo. Celý zážitek trval asi tak půl minuty a už se neopakoval, ale přesto, když jsem se vrátil domů, tak jsem si pečlivě prohlédl kaťata, jestli v nich nemám hnědý proužek. Myslím, že to bylo klasické přepracování, ale já si poprvé v životě uvědomil, že asi nejsem nesmrtelný a že být jakžtakž zdravý je úžasné! Vystoupení jsem nakonec musel odehrát podle toho, co jsem si z noci pamatoval, odezíráním akordů z Vláďovi kytary a pomocí jeho občasných nápověd, neboť jsem své poznámky samozřejmě nechal doma! Od této doby se snažím, pokud je to alespoň trochu možné, nalít si vše do hlavy bez poznámek. Nicméně jsem byl přijat bez výhrad muzikantů, (Honza Prachař voc., Láďa Růžek g., Honza Vršecký key., Jarda Šolc ds.,) s publikem to bylo horší. Můj předchůdce Karel Váňa totiž kromě basy i sólově zpíval a to velmi dobře. V tom jsem ho rovnocenně zastoupit opravdu nemohl, takže si lidi museli chvíli zvykat, že se některé kusy, jako třeba¨Chrámy skalní¨ už hrát prostě nebudou. Avšak na první vystoupení, na to fotbalové hřiště plné lidí, kde pódium bylo na tribuně, si dobře pamatuji, na název obce kdesi na Kolínsku však nikoliv.

19.) VLÁĎA RŮŽEK (1986)

Láďa je kytaristou Markýz John od roku 1977 a myslím, že kdo ho zná osobně, ten mi dá jistě za pravdu. On je prostě fenomén, o kterém se nelze nezmínit. Být v jeho blízkosti vždy znamenalo a stále ještě znamená, že nebude nuda. Jeho nezdolný optimizmus je nakažlivý a jeho pověstná výřečnost mu zajišťuje zástupy ochotné naslouchat. Je to už nějaký čas, co se odstěhoval kousek za Prahu a my se vídáme méně, ale byly časy, především v době naše společného působení v  kapele, kdy jsme byli spolu téměř denně. Láďa měl vždy spoustu peněz a nikdy nebyl škudlil, takže nekonečné večírky, opravdu věrně vykreslené ve filmu Bony a klid, stali se téměř každodenní samozřejmostí. Bylo běžné, že jsme se ze sobotního vystoupení vraceli v úterý. Nebo jsem šel  v teplákách a bačkorách vynést odpadky a vrátil jsem se domů za dva dny! To pro mně totiž právě přijel Láďa jedním ze svých mnoha aut a potkal mně před domem s tím, že musíme hned jet, že mi půjčí boty i kalhoty. No prostě maso! S odstupem času mně to přijde jako zázrak, že jsme vůbec přežili. Jak pití, tak ty jízdy autem! Láďa je nesmírně zábavný člověk a skvělý hráč, proto když se někde objeví, má vždy a všude spoustu kamarádů a známých.

To jsme takhle jednou při cestě z jihu zastavili po sobotním vystoupení, bylo to při mém druhém působení v M.J. na počátku devadesátých let, na České Sibiři na kus řeči a povečeřet, načež jsme odjížděli, světe div se, v pondělí dopoledne. Seznámili jsme se tam totiž s místními rolníky, řidiči kombajnů, kteří nikdy neochutnali Bourbon. Je nasnadě, že měl Láďa potřebu tento neodpustitelný hřích napravit.¨To tak nemůžem nechat!¨ podotkl suše. Chtěl, pokud možno okamžitě pomoci těmto nebožákům v prohlédnutí a ukázat jim co je dobré , ¨čímž byl zcela zásadně narušen místní harmonogram sklizně pícnin pro tento rok a ohroženy tak životy místních obyvatel v důsledku akutní hrozby hladomoru!¨, jak někdo trefně podotkl. Alespoň, že bylo co pít! O nabourané zemědělské technice nikdy nikdo nemluvil! Jsme přece gentlemani, no né? Stejně už to tak prý bylo!

Vzpomínám si také na jeho neutuchající zájem neustále vymýšlet nějaké legrácky i uvnitř kapely. Tak například. Zpočátku mého působení v Markýzech, jsme jezdili na vystoupení všichni společně i s aparátem autobusem s lůžky na odpočinek. Vždy jsem se snažil na pódiu ze sebe dostat maximum, proto jsem se často při zpáteční cestě rozvalil na postel a spal až domů. Že to v přítomnosti Ládi nebyl dobrý nápad jsem měl v budoucnu zjistit bezpočtukrát! On si totiž například dal tu práci, vzal mi zuté kecky a svázal mi velmi poctivě tkaničky obou bot k sobě tak, že se nedaly jednoduše rozvázat. Vzhledem k tomu, že do čtvrti, kde jsem tehdy bydlel autobus nesměl zajíždět, vysazoval mně řidič jako posledního z kapely deset minut od domu, rozespalého v pět ráno s kytarou a bágly. Se svázanými tkaničkami jsem seskákal ze schůdků autobusu do tmy a zimy. Pokusil jsem se je rozvázat, ale uzle byly utažené, tak jsem musel tedy jít ve sněhu to ho půl kilometru v jedné botě s druhou plandající a tím pádem velmi obtěžující, mrazivou nocí domů. Nešlo mně zpočátku do hlavy, kdo ale hlavně proč mi to udělal? Bylo předem jisté, že na ulici budu po výstupu z autobusu sám! Rozhřešení přinesla cesta na další vystoupení. Když jsem totiž začal neuváženě a zcela naivně do podrobna líčit, jak strašné to bylo, musel řidič, pan Borovka zastavit, jinak bychom se nabourali. Ten neskutečný řev, který následoval mé rozčilené vyprávění, se nedá popsat! Zkrátka jsem se naučil být stále ve střehu. Jakmile totiž někdo z nás nedejbože usnul, měl stoprocentně smůlu. Bývali jsme jako malé děti. Pravdou však je, že jsem jezdíval domů tak vychechtaný, že mně celý týden bolely mezižeberní svaly!

Další z jeho oblíbených legrácek byla ¨Koloběžka¨. A protože to byl poměrně krutý žertík, dělal ho především těm, kteří se nějak provinili. Třeba opilému technikovi, který před a při zpáteční cestě spal, místo toho aby nosil bedny. To se nebožákovi sundala bota a stáhla ponožka a mezi prsty se mu dala hořící cigareta, jedna, nebo i víc. Pak už se pouze čekalo, až mu dohoří k prstům a dotyčný začne dělat ty známé škubavé pohyby nohou, jako když se odráží v cílové rovince zběsilý jezdec na koloběžce!

V době, kdy jsem byl v Markýzech poprvé, tedy ´85, ´86, kapelničil zmíněný Honza Vršecký, který byl abstinent a nekuřák, takže když jsme si chtěli dát s Láďou panáka, tehdy jsme pili Stolichnaju, museli jsme to dělat tajně. V kapele totiž byla poměrně přísná prohibice. Dnes důvod k zasmání, tehdy však věc, branná velmi vážně! Pakliže jsme chtěli zazlobit, museli jsme neustále vymýšlet nové konspirační způsoby, jak se dostat do výčepu nezpozorováni. Jakmile nás totiž kapelník uviděl, například jak někam společně odcházíme, bylo mu vše okamžitě jasné. Na záchod, nebo ven na vzduch jsme museli chodit každý zvlášť, abychom se vzápětí našli a utíkali, jak malí kluci do výčepu. Bývaly totiž krátké pauzy. Výrazně příznivější podmínky pro litvu bývaly v létě na parketech, kterých jsme též hráli bezpočet. O pauzách po setmění totiž ztrácel Vršecký v davu přehled. On nám myslím za pití žádný přímý postih nehrozil, ale znáte to? Nechtěl jsme nikdo v kapele dělat rozbroje, nehledě na to, že byl Honza výrazně starší a velmi dobře finančně situovaný, zkrátka budil respekt. Proto jsme nikdo o nepříjemnosti s ním nestál.

Když píši o Láďovi, musím také zmínit fakt, na který se možná už zapomíná. On byl totiž jedním z prvních, né-li vůbec první, kdo na počátku devadesátých let začal u nás organizovat monsterfestivaly, dnes od jara do podzimu zcela běžná záležitost každého víkendu, tenkrát novinka. Například ve Starém Kolíně bylo tehdy neuvěřitelných padesát tisíc lidí! Málokdo, myslím také ví, že je ze slavné hodinářské rodiny a sám tento náročný obor vystudoval, aby z něho záhy zběhl k nejistému povolání muzikanta.

Vzpomínám-li na tancovačky odehrané s Markýzi, vybavuje se mně též jeden sice smutný, ale velmi silný zážitek. Ve čtvrtek 31. 10 1986 mi umřela po dlouhé a zákeřné nemoci máma a my jsme měli pátek a sobotu hrát. Vyvstalo mi dilema, jak se s touto ranou osudu vyrovnat, neboli-hrát, či víkend kapele zrušit. Byl jsem samozřejmně emocionálně velmi rozhozen a tak jsem volal Láďovi o radu. Ten mně  ubezpečil, že to s Vršeckým zařídí, v případě, že se rozhodnu víkend nehrát. Radil jsem se i s  tátou a dospěli jsme k názoru, že by si máma přála, abychom vystupovali, aby se všichni bavili a tenkrát na nás opravdu chodila spousta lidí. A tak jsme tedy kapela naložili  i tátu a odjeli  někam na Hradecko.  Po příjezdu do místa konání jsme pana profesora usadili na odděleném balkoně, aby měl trochu soukromí a i já jsem se snažil se  svými problémy  nikoho neobtěžovat , nedávat pokud možno na sobě nic znát. Vždyť ti lidé pod pódiem si zaplatili plné vstupné a moje trable je nemohou zajímat... Vystoupení probíhalo normálně. Hráli jsme  a v sále bylo kolem třista bavících se lidí. Tuším, že třetí serie bývala pomalá. Čtyři, nebo pět hezkých pomalých kousků. A tehdy to přišlo. Honza Prachař na začátku tohoto bloku oznámil, co mně potkalo a že následující píseň by chtěl věnovat mé mámě. Následně se však stalo  něco, na co do smrti nezapomenu a kdo tam  byl, ten  to potvrdí. Celej ten sál, všichni ty tancechtiví a objímající se lidičky si sedli na zem a celou tu serii, co jsme hráli se ani jeden nezvedl. Všichni jen seděli a seděli a poslouchali, na zemi, na parketu.... To už jsem nevydejchal a bulel jsem, jak malý dítě.  Přes slzy jsem ani neviděl na struny. To bylo myslím nejvíc, co jsem kdy zažil! Mámu to určitě potěšilo... Dodatečně všem zúčastněným i za mámu obrovský dík! ...

Tak a zpátky k Markýz John. V době mého nástupu do kapely byl repertoár složen z několika málo už poměrně starých vlastních věcí, a také, to především ze světového revivalu . Např. Brian Adams, AC/DC, Led Zeppelin, Phil Colins, Nazareth, Sting, ale také třeba Europe, které objevil Vršecký kdesi v éteru, jako úplně neznámou kapelu a hned navrhnul The Final Countdown zařadit na playlist. Celosvětovým hitem se píseň stala až o půl roku později. Tím se opět potvrdil Vršeckého skvělý nos na hity. Proto, když jsem začal žadonit, nejdříve u Ládi, později u zbytku party, aby se začaly dělat vlastní, neboť jsem byl na tento styl práce zvyklý z Karamelu a přišlo mně poctivější prezentovat hlavně svoje věci, bylo to poměrně dlouho odmítáno. V  M.J. té doby se totiž nezkoušelo, nových věcí se dělalo opravdu málo a já se začal nudit. Jeden čas dokonce Vršecký tvrdil, že ¨vlastní věci jen přes mou mrtvolu! ¨ To přemlouvání bylo únavné a trvalo dlouho, ale nakonec se velmi nerad podvolil. Vláďa sehnal zkušebnu u Čermáků ve Strašnicích a začaly se dělat zpočátku především jeho věci. Udělalo se jich myslím pět, prostě jedna série, aby se jako odzkoušela reakce publika. Vršecký stále tvrdil, že nemůžou mít vlastní takový úspěch jako známé kusy, ale opak byl pravdou, což mně nepopsatelně těšilo! Konečně! Jenže se časem zjistilo, že nám kapelník dost zlenivěl. Ono se mu totiž očividně nechtělo měnit jeho léty zaběhlý model ¨jedna nová píseň za rok¨. Bylo evidentní, že neměl chuť se nic nového učit, kupovat nové vybavení, nebo se zajímat o nové technologie. Všichni jsme to tak cítili, jenže jenom já jsem to byl ochotný říci nahlas a mnohokrát jsem se s Láďou kvůli tomu nepohodl. Děly se i jiné věci. Honza nechal na výročním koncertě 20.let M.J. v Lucerně, kde jsme měli i mnoho hostů, natočit na památku video a protože jsme nikdo neměl na čem si ho přehrát, uvolil se promítnout nám ho v jednom ze svých domů. Otevřel nám garáž, kam přinesl televizi a videopřehrávač. Zde vše postavil na střechu svého Fordu Escort a ve stoje nás to nechal zhlédnout. Měli jsme pocit, že nás kašle a začíná kapelu brzdit. Hudebně i lidsky. Já jsem asi bohužel v tomto ohledu více nekompromisní. Láďa byl vždy opatrnější. Nechci soudit co je lepší, nejspíš občas obojí, ale já se v šoubyznysu naučil: Neumíš, další! Čas jsou peníze, jenže Honza Vršecký byl především kapelník a jako takový měl v létě 1986 podporu všech, včetně Ládi Růžka. Jediné na čem jsme se shodli bylo, že se musí změnit styl práce, některé pravomoci, jako například výběr a zkoušení nových věcí předal Honza Láďovi, ale pro mně to bylo příliš málo změn. Vše bylo stále příliš těžkopádné a pomalé, navíc se zjistili v kapele i nesrovnalosti při výplatách honorářů a to už bylo na mně moc! Následovali a to bylo nejspíš nevyhnutelné, i osobní spory a já věděl, že se můj čas v M.J. nachýlil. Co se dá dělat, život jde dál. Avšak mimořádně hořkým zklamáním pro mě byl fakt, že zakrátko po mém odchodu vypukla v  M.J. obří revolta, po které nezůstal kámen na kameni. Další potvrzení známého faktu, že revoluce baští své děti! Myslím, že Láďa dokonce zůstal v M.J. sám! Jo, jo. Vývoj se nedá zastavit….

20.) ARNOŠT PÁTEK (1986)

Lano od klávesisty a kapelníka Petra Hanniga přišlo tak akorát včas. V  M.J. bylo dusno a také jsem se už půl ruku vyhýbal rekvalifikačním zkouškám na PKS. Vymlouval jsem se, tu na nemoc, jindy na dovolenou, jenže tímto způsobem to nešlo řešit do nekonečna. Jakmile se neodehrají nějaká vystoupení přes agenturu, tak máš padáka! Partu, která se formovala pro Pátka měli tvořit rockeři. Bolšán lehce povolil sevření a Gorbačevova glasnosť dovolovala dokonce i dlouhé vlasy v televizi, a tak už nám nic nebránilo dělat i popinu. Písničky jsem trochu znal z rádia, takže jsem věděl, že to na zkoušce nebude jako u White Snake, které jsem právě studoval. Nicméně to, že v kapele už byl Petr Štěpánek z Odyssey na druhé klávesy a Eda Šejnoha na buben z Orientu, nám dávalo šanci udělat repertoár lépe, než to nahrál Slováčkův TOČR. Konkurz jsem dělal opět v Obecním Domě, v těch secesních, pro rock zcela akusticky nevyhovujících prostorách a od počátku jsem si myslím s Arnoštem padl do oka. Takže jsem byl přijat, stále se však hledal vhodný kytarista. Nevěřili by jste, kolik dnes hvězdných jmen tehdy projevilo zájem a neuspělo! Nakonec přivedl Petr Štěpánek kluka z Hradce Králové, v podstatě barového hráče, který to však zahrál, sice trochu po svém, ale s tím správným feelingem a byl hned přijat. Okamžitě mezi nás zapadl. Jmenoval se Vlasta Lukšík.

Nerad říkám hudbě práce, ale zkoušení s Hannigem bylo tou největší dřinou, jakou jsem zažil! Zkoušelo se tři měsíce, od září do listopadu v kulturáku Modřany od sedmi od rána do sedmi večer! Třikrát týdně, neuvěřitelné! Koncem listopadu byl program hotov a byly rozdány fermany. Finální potvrzení, že opravdu vyjedeme v této sestavě. Petr Hannig si od nás stále nechával vykat, i když nebyl o moc starší. Tomu jsme nikdo moc nerozuměl. Časem jsme se sice orazili a začali mu tykat, ale Petr nám stále vykal! On měl víc takových zajímavých libůstek, o kterých jsme se časem dozvěděli od Arnošta. Nicméně, pro mě bylo především důležité, že jsem měl potvrzenu kvalifikační třídu a svobodné povolání na neurčito.

Arnoštův repertoár tvořily jeho vlastní písničky. Hannigovi se však podařilo do programu navíc propašovat tři svoje, ale bohužel opravdové srágory. Navíc si byly velmi podobné, začínaly stejně, pouze byly v jiných tóninách a tím občas vznikaly komické situace. Hannig se totiž nechával často unést ve svém krátkém bloku emocemi a téměř vždy improvizoval. Prohazoval pořadí písní, takže nepozorný Vlasta občas začal na kytaru jinou, než byla ohlášena. Ovšem, jako správný barový hráč se uměl ze všeho hráčsky vylhat, což je v těchto případech nezbytné. Udělal vždy z Hanniga osla, který neumí zazpívat svoji vlastní věc, kterou navíc před chvílí okomentoval slovy jednoduchá a příjemná! Byla to nepopsatelná legrace, když se na forbíně, on velký šéf celý v bílém, škrtí s textem a jódluje o tercii výš jak puberťák a nechápe, jak je možné, že to nemůže uzpívat! Zpočátku jsme měli strach, aby nezačal vyvádět a nedělal nám problémy na agentuře, kde byl dobře zavedený. Ale nikdy z toho nic nebylo. My jsme totiž hráli skoro vždy s chutí a minimem chyb, což lidi většinou ocenili. Platilo, konec dobrý – všechno dobrý!

Zažili jsme i hodně nestandardních situací. Například, jsme měli nahlášen Broumov od 19:30. Nikdy se nikdo nestaral o to jak se na vystoupení dopravíš, podstatné bylo, být tam 75 minut před začátkem. Jezdil jsem z Prahy s Edou Šejnohou a Petr Štěpánek s Vlastou Lukšíkem z Hradce Králové. Hvězdy si jezdily, jak se jim zlíbilo. Neboť byla zima, hodně sněhu a my se dopravovali Škodou 1OOL, hráškové barvy, do které dveřmi u spolujezdce foukalo a samozřejmě v roce 1987 na letních gumách, dávali jsme si vždy nezbytnou časovou rezervu. Proto jsme v restauraci ¨Na Náměstí¨ v klídku u kafe seděli, já a Eda už v nějakých třičtvrtě na pět. Jenže při cestě ze záchodu jsem zahlédl na chodbě plakát hlásající : ¨Dnes vystoupí od 17:00 a od 19:30 skupina Robinson.¨ To nás dost vyděsilo a protože jsme měli origo rozpisy v autě, šli jsme se hned podívat. Tak kde je chyba? Ve fermanu bylo od 19:30, to nás sice trochu uklidnilo, ale né moc. Radši jsme jeli okamžitě k sálu, před kterým se už tísnilo značné množství lidí. A my začali mít ten divný pocit kolem žaludku. Noční můra všech kumštýřů – propásnout kšeft! Uvnitř už bylo vše kompletně připraveno a ozvučeno Arnoštem, který kvůli kalamitě dorazil také dřív. ¨Opravdu se hraje, hele ani se nepřevlíkejte, musíme hned začít, je vyprodáno!¨ řekl nám na pozdrav. Jenže jsme tu byli pouze tři z osmi. ¨Nedá se nic dělat, někdo to na agentuře posral, musíme začít! ¨ a křiknul na techniku, že můžou pouštět lidi. To bylo docela maso. Nedovedl jsem si představit, jak budeme hrát repertoár, který je aranžován pro dvoje klávesy, sbory, občas dvě kytary? Jenže publikum je a to mi každý muzikant potvrdí, mocný čaroděj! Ty lidi nás chtěli a to dodává odvahu. A vzhledem k tomu, že Arnošt většinu repertoáru složil na kytaru a my měli obsazení basa, bicí, kytara, zpěv, pojali jsme podvědomě koncert jako unplugged. Asi první počin tohoto druhu za železnou oponou! Vystoupení probíhalo celkem dobře, lidi se bavili. Hráli jsme právě nějakou tklivou pomalou a já měl zavřené oči, když mně někdo zaklepal na rameno. Docela překvapeně se podívám, kdo má tu drzost vlézt uprostřed písničky na pódium a rušit vystoupení před plným sálem? To co jsem uviděl mně opravdu vykolejilo! Vedle mě stál ve sněhulích, péřové bundě, zasněžené čepici-Hadovce, v jedné ruce futrál na kytaru ve druhé papírový kufr s kostýmem a s cigárem v puse Vlasta Lukšík! ¨Co se děje?¨ vyzvídal. ¨Normální kšeft!¨ odpovím a snažím se udržet klid a pohodu pomalé písně. ¨Si děláš kozy!¨ rozkřikl se tak, že to muselo být slyšet až v hledišti. Ale protože stál pořád vedle mě, usmíval se a přiblble mně pozoroval, snad čekal, že přestanu hrát a pozdravím ho, nebo co, tak byl stále, tak jako já oslněn reflektory ze sálu. Chvíli mu to ještě trvalo, ale pak mu došlo, že není něco v pořádku. Také Petr Štěpánek, se kterým právě přijel, už stojí za klávesami a hraje, jako by nic! Stále si však nebyl jistý, tak uděl tu největší blbost, co ho mohla napadnout. Položil kytaru a kufr na zem a šel se podivat mimo kužele reflektorů na forbínu do hlediště! Ten jeho výraz, když se otočil, po tom co uviděl několik set lidí, jak se na něho nevěřícně zírá, co je zač, se nedá slovy vyjádřit! Normální Hurvajz a ještě s Bazedovkou! Tak vylezlé oči z hlavy jsem u nikoho před tím, ani potom neviděl! Ladným krokem bývalého tanečního mistra zmizel, aby se k nám vzápětí připojil už s kytarou a vystoupení jsme dohráli v klidu, pouze bez Hanniga.

Když jsme později celou situaci probírali z pohledu diváků, jak to viděli a co si o tom všem museli myslet, tak  jsme se opravdu  dobře bavili a vydrželo nám to docela dlouho!

Těch taškařic bylo víc. Někdy v létě ´87 jsme měli odehrát vystoupení ve Valašských Kloboukách, což je jak víme opravdu kousek od Slovenských hranic v kraji trnek – toho prý božího ovoce, jak se zde říká. Byl to koncert v rámci šňůry, při které jsme se též stavili v ČST Bratislava, kde jsme točili videoklip pro pořad Triangel. Po vystoupení nám Vlasta stroze oznámil, že jsme pozváni, jenom my čtyři řádoví muzikanti k jeho bratranci, který bydlí nedaleko, na malé pohoštění. To co mělo následovat, na to pohoštění, nikdy nezapomenu! Po krátké cestě jsme přijeli a zaparkovali na dvoře starobylé selské usedlosti, jako vždy a všude dvěma vozy. Já s Edou a Vlasta s Petrem. Statek to byl pěkný, záhumenek,  stodoly se zvířaty, vše jak má být. Ale my nepřijeli na exkurzi, byl večer a čas pozdní večeře a pak nás ještě čekala, tedy hlavně řidiče Edu a Vlastu, zpáteční cesta na hotel do Otrokovic. Druhý den jsme totiž hráli zase někde úplně jinde. K autům nás přišel přivítat velký bodrý chlap něco kolem čtyřicítky. Po pozdravu jsme byli uvedeni do prostorné světnice k pěknému dlouhému stolu. Hostitel vzápětí křikl na svojí paní, která nám pouze z dálky zamávala z kuchyně na pozdrav, ať přinese uzené a ¨tu lepšů¨. Za okamžik přiběhla s velkým talířem nakrájené anglické slaniny, okurkami a chlebem a v druhé ruce měla velkou lahev čiré tekutiny, která se nám měla brzy představit. Já jsem do té doby slivovici a její následky znal pouze z vyprávění, ale to se mělo brzy změnit. Bodrý statkář vyndal ze starodávného skleníku malinké broušené šampusky, velké jak náprstky. ¨Krásná práce¨, stihl jsem podotknout a už byly plné, když v tom bylo slyšet ve ztichlém nočním domě rychlé klapání těžkých selských pantoflů po dřevěných schodech, kamsi do patra. ¨Aha, to asi paní domácí pospíchá ještě něco zařídit, pravděpodobně ve spojitosti s naší návštěvou.¨ blesklo mi hlavou. Jenže, když vyběhla nahoru a zavřela dveře, byla následně slyšet zcela zřetelně ta typická cvaknutí a to jak za sebou zamkla na dva západy! Stále jsem nic nechápal. To se totiž zkušená paní domu před námi zavřela, tedy spíš před svým mužem, zajisté totiž tušíce, co bude následovat! A také, že ano! Ivoš, tak se ten bodrý chlap jmenoval, vzápětí začal nalévat v takovém tempu, že ani nezašpuntovával lahev mezi doléváním! Dokonce ji prvních takových šest, osm koleček ani nedal z ruky! Takže, když jsme si konečně sedli, tak já Petr i Ivoš jsme už měli slušný nátisk. Vlasta a Eda samozřejmě nepili, přičemž mně Vlasta neustále upozorňoval, ať jím hodně uzeného a nesnažím se s Ivošem držet tempo, že to nejde. Petr Štěpánek už totiž začal některá kola chytře vynechávat. No to bylo něco pro mně, takovýhle kecy! Já, byl v té době ve vynikající kondici a měl jsem mnohokrát obhájený ¨osobák¨ 22 dcl Ferneta na posezení! Jenže, slivovice není Fernet a to mně mělo dojít! Myslel jsem si totiž, že to bude něco jako dostizích v Milovicích. Vodku a její následky jsem znal, toto však bylo jiné a všichni víme proč. Slivovice totiž bývá podstatně silnější. ¨Palo dobre pije¨ pochválil mně hostitel, na kterém však už byla znát určitá ¨únava¨. Dokud jsme však seděli a občas i něco skousli, tak to šlo, jenže i ten nejlepší pijan musí jednou na záchod. První pokus vstát byl neplatný, což mně velmi překvapilo! Druhý pokus, opět neplatný a ke všemu se ještě přidali halucinace! Proti mně sedící Eda měl najednou zcela zázračně nad sebou pět párů očí a hlavu jak míč na americký fotbal. To se mně osobně dotklo, protože jsem tomu nerozuměl! Vyhrkl jsem tedy, že musím na záchod a potom co mi někdo pomohl na nohy, jsem to prý vzal nejkratší cestou do jedné ze skříní v místnosti a tam jsem si začal rozepínat kalhoty. ¨Né, né , né, tady né¨ a to už mně táhli Vlasta s Edou na balkon. ¨Budeš zvracet?¨ zeptal se někdo. ¨Já nevím…, já nevím co to je?¨ snažil jsem se formulovat ten divný stav rychlé opilosti, který jsem nikdy nezažil. ¨Co to je? Ty vole, ty se ptáš, co to je? To je ty vole slivovice, já ti to řikal!¨ odvětil pobaveně hyhňajíci se Vlasta. Připadal jsem si v tu chvíli, jak pokusný králík po nezdařeném pokusu!

Jak jsem z toho balkonu spadl do hnoje pod ním, nevím. Ani jak dlouho jsem na něm spal. Později jsem však byl informován, že po tom, co mně kluci na balkonu nechali vydýchat a vrátili se, tak už Petr spal zhroucený na sedačce a náš hostitel klimbal a jednom kuse cosi mumlal v tom smyslu, že se mu stále nedaří zplodit syna. ¨V podstatě jste všichni tři vypadali během necelé hodiny, jak po zásahu Sarinem¨ konstatoval suše Eda. ¨To nemůžeš posoudit, když jsi nebyl na vojně!¨ chtěl jsem být také vtipný. ¨Hele, kdybys ses viděl!  Co se ti najednou stalo s ksichtem¨ snažil se mi stále vykreslit situaci Eda ¨Ty vole, najednou si měl místo ksichtu beztvarou hmotu. Takovej pytel tvarohu, to bylo neuvěřitelný! Bylo to jak metamorfóza na červa.¨ ¨Taky jsem se tak v tu chvíli cejtil¨ dodal jsem. Ale, zpět ke hnoji. Když se mi podařilo najít cestu ze dvora zpátky do domu a vrátit se do světnice, uviděl jsem zvláštní, téměř surrealistickou scénu. Ivoš spal za stolem a Vlasta s Edou se snažili vymyslet, jak dostat Petra do auta, když já už chodím po svých. Drželi ho za ramena a nohy a on byl stále natažený, jako pravítko. Jako nějaký fakír! Vypadalo to, jako kdyby ležel na nějaké desce. Stál jsem bez hnutí ve dveřích a v úžasu zíral na ten zázrak. ¨Kurva, tak nám pomos!¨ vyštěkl Eda, čímž mně probral z vytržení. Ve třech už to jakžtakž šlo ho nést, museli jsme ho jen párkrát ohnout cestou po chodbě. Jenže pak nastal problém, jak ho zlomit do auta. On byl stále tuhý, jak veka. Podíval jsem se mu do obličeje a zjistil jsem, že má otevřené oči. ¨Petře, sakra co je? Slyšíš mně?¨ snažil se Vlasta o kontakt. Nic. Nereagoval, ale dýchal a bylo v tuto chvíli podstatné! Jak ho kluci dostali do auta nevím, protože jsem si odskočil ještě jednou na hnůj, ale když jsem se vracel, Vlasta už za ním zavíral dveře u spolujezdce. Měli jsme před sebou zhruba půlhodinu cesty na hotel, tak jsme hned vyrazili, loučit se nebylo s kým.

Cesta ubíhala, všechno dobrý, pouze Petr se trochu probral a začal, jak jsme se od Vlasty později dozvěděli, plivat z okna, aniž by ho stáhl. Najednou se ze tmy, už v Otrokovicích, vynořila rozsvícená benzinová pumpa. ¨Hele zastavíme - cigára a lahváče na spravení chuti jsou nutný!¨ povídám. ¨No jo,¨ odvětil trochu rozladěný Eda, ¨už tam stejně Vlasta zahejbá.¨ Jenže, čert a VB nikdy nespí, takže kromě nás k pumpě zahnuli též příslušníci. ¨Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola, připravte si doklady od vozu¨ řekl Edovi, ¨ a Vy občanku.¨ štěkl na mně. To samé se dělo i u vozu před námi a Vlasta už tahal papíry. Kluci měli čisté svědomí. ¨Pili jste pánové něco před jízdou?¨ ptali se Edy a Vlasty. ¨Né nic!¨ ¨V pořádku a ten pán jak sedí na sedadle spolujezdce, občanku!¨ jasný příkaz s kterým bude asi trochu problém, blesklo mi hlavou. Vlasta si sedl zpátky do auta a snažil se Petra vzbudit a když to nešlo, začal ho šacovat. Jenže, tehdy měl Petr na sobě jakýsi maskáčový komplet, na kterém bylo asi dvacet kapes, takže se hledání nepříjemně protahovalo a policajti začali mít podezření. A Vlasta, asi aby zachránil situaci, řekl tu  největší blbost, co mohl! Vystrčil hlavu otevřenými dveřmi ven z auta a povídá přívětivě: ¨Víte, on tvrdě spí. My jedeme z daleka a on do teďka řídil.¨ Na ta slova obešel příslušník auto a otevřel dveře, přičemž mu Petr vypadl pod nohy! ¨Jo tak on do teďka řídil, jó? Tak si dejchneme!!!¨ Když už byl Petr venku a ležel pod stojanem, tak se dal alespoň lépe šacovat a občanku jsme  brzo našli!

Nakonec nás samozřejmě pustili, neboť nebyl důvod nás déle zdržovat. Museli jsme však Petra opět nasoukat do auta, což nebylo vůbec jednoduché a dojet konečně na hotel. Zazvonili jsme na recepci. V přízemí hotelu byl sice bar, přes který se procházelo k výtahům, ale vchod byl zamčený. Recepční nám podržel dveře, neboť jsme nosili kytary a bágly a pak ještě Vlasta říká: ¨Prosim Vás, ještě nezavírejte, my máme ještě něco v autě!¨ Načeš kluci přinesli Petra a já jim držel dveře, protože recepční zbaběle zacouval až k  barovému pultu! Ty nevěřícné pohledy hostů nóbl maloměstského podniku, to pohoršení a zděšení zároveň, když ho kluci donesli až k výtahu a tam ho opřeli do kouta mezi kytary, to se opravdu těžko popisuje! Trošinku jsem se styděl i já a to bylo, vzhledem k mému stavu co říct!

Nazítří, jsme hráli, už ani nevím kde, ale na tu kocovinu se zapomenout nedá. Hned po návratu na hotel jsem hledal útočiště na pokoji. Pěkně, jako spořádaný občan – vyčůrat, pomodlit, spát! Ještě jsem zašel vedle ke klukům, upřesnit si budíčka, přičemž mně Petr rovněž ubezpečil, že je mu také stále ještě blbě. Myslel jsem si proto naivně, že tento večer bude z těch klidnějších. Po vystoupení i cestou na hotel jsem občas zaslechl od našich milých řidičů, Edy a Vlasty, hlášky z kterých bylo jasné, že chlapci mají chuť rošťačit. Mně tedy jejich roupy nechávali zcela chladným a myslím, že Petra rovněž. Bohužel, naši kamarádi nám chtěli ten včerejšek trochu oplatit, což jsme samozřejmě netušili, neboť jsme oba poměrně brzy ulehli, v podstatě ještě před tím, než chlapci odešli někam za zábavou. Zde bych si dovolil malou vsuvku, jak fungovala hierarchie v této  kapele. Hvězdy, tj. sólisté-zpěváci a kapelník spali vždy v jiném, pokud možno lepším hotelu, než muzikanti a technika. Nebylo-li to možné (malé město, nebo jinde plno), tak alespoň v jiném, pokud možno vyšším patře. Proto jsme o sobě navzájem mimo pódium mnoho nevěděli.  Ale zpět do hotelu. Jak byli kluci dlouho pryč nevím, ale bylo už určitě hodně po půlnoci, když mně probudil něčí šílený řev: ¨Hořííííííííí !¨ Tak krásně jsem usnul, takové to příjemné propadnutí se do sebe…., najednou tohle. Sedl jsem si na postel a chvíli poslouchal, jestli se mně to jenom nezdálo. Na chodbě byl opravdu slyšet jakýsi pohyb a hlasité domlouvání. Vylezl jsem z pokoje a Petr už také mžoural ve vedlejších dveřích.¨Co se to děje?¨ Když v tom vidím Vlastu, jak běží jako blázen po té, snad sto metrů dlouhé hotelové chodbě s hasičskou hadicí a řve: ¨Hořííí!¨ , směje se jak tygr a háže ji tou naší chodbou, aby se rozvinula. Normální požární cvičení, jak později hoši konstatovali. Pouze se jim to nějak vymklo z rukou, těm naším sokolíkům smělým. To když se suchá varianta změnila v mokrou. Chlapcům se líbilo, jak jsou ty hadice dlouhé a že dosáhnou až k hydrantu. Bohužel Vlasta udělal tu pitomost, že hadici připojil a roztočil to velké kolo, ten kohout natřený na červeno. Podobný nápad neměl zcela zřejmě nikdo minimálně padesát let, tedy podobu, co tu budova stojí. To co následovalo mně silně připomínalo italské crazy komedie ze šedesátých let! Hadice se začali nadouvat a rovnat obrovským tlakem vody a Eda s Vlastou se řezali smíchy, jak smyslů zbavení. Neznat je, řekl bych, že jsou sjetí. Zíral jsem v úžasu na tu scénu a ve zlomku vteřiny mi došlo, že bude obří průser! ¨Kurva Vlasto zavři to!¨ řvu na něj bosý a pouze ve spoďárech ze dveří svého pokoje, ale on byl od nás takových padesát metrů a jenom se zalamoval smíchy. Takže po nějakých dvaceti vteřinách muselo zákonitě dojít k nejhoršímu! Z ústí pospojovaných hadic vyletěla pod obrovským tlakem směs staré vody nasycené rzí a nějakého nedefinovatelného sajrajtu. A protože je nikdo nedržel, Eda s Vlastou si užívali svoji minutu smíchu a já s Petrem jsme pouze strnule a nevěřícně zírali, začal konec tančit, tak jak to známe z požárních cvičení, když se nedaří. Jenže ty se konají výlučně venku v přírodě… Konečně po pár vteřinách těm pitomcům došlo, na jak velký průšvih zadělávají. Popadli ve dvou ten konec a né aby někdo šel tu vodu zavřít, ale vletěli s tou stříkající hadicí k Petrovi do pokoje a vlevo na záchod, aby hned vytopili nejen záchod, ale i pokoj, přičemž se pořád smáli, jak blázni! Už nevím, kdo tu vodu konečně zavřel, ale když jsme začali sčítat škody, byl jsem opravdu zděšen. Za tohle nás pověsí! Bukláky na chodbě plavaly, na stěnách byly všude příšerné cákance a ještě ten vytopený pokoj kluků! Tohle nám prostě nemůže projít, ani náhodou! Stížnost na agenturu, všechno zaplatit… a mimochodem, jak to, že při tom bengálu ani po něm, nikdo nevylezl z pokoje! Přece jenom, když se řve ¨hoří¨… Tak co teď. Musíme uklidit, co se uklidit dá, to znamená alespoň ty hadice. Jenže, oni tím namočením znásobily svůj objem a nechtěly se vejít zpátky do těch červených skříní. Navíc byly rázem příšerně těžké, takže je kluci museli odnést někam do přízemí, prý příhodně po požárním schodišti a tam je provizorně ukrýt kamsi pod schody. Tato noc byla pro mě tak emočně vysilující, že jsem šel spát jako první a nechal hochy, ať se s tím zbytkem průseru poperou, jak umí.

Ráno jsme vstali všichni tak, abychom opouštěli hotel co nejdřív, načež jsme byli velmi překvapeni, že po našem nočním řádění není mnoho stop. Voda kamsi odtekla, koberce byli jen lehce vlhké a cákance zaschly, takže nebyly tak zřetelné. A kupodivu nám i recepční bez řečí vrátil občanky a my mohli vypadnout. To byla neskutečná úleva, ale ještě nebylo vyhráno. Uvidíme, s jakou přijede na kšeft kapelník! Hvězdy totiž spali ve stejném hotelu, pouze o několik pater výš. Netrpělivě jsme očekávali co bude říkat až přijede.¨To slibovali, že budeme mít klid, že je hotel přes svátky téměř prázdněj. Hele, taky ste slyšeli v noci ten bordel?¨ zeptal se nás úplně klidně Hannig nějakých dvacet nekonečných minut po svém příjezdu v šatně a my věděli, že jsme z toho asi venku. ¨Když jsem ráno mluvil s recepčním¨ pokračoval, ¨tak si stěžoval, že někde v osmým, nebo devátým patře byla nějaká rvačka, že volal policajty, ale ty neměli čas a on, že se bál tam jít sám. Říkal, že to byli určitě zase ty polský dělníci. Vožrali se, protože nemohli jet na velikonoce domů a dělali zase bordel.¨ S tím jsme museli jen souhlasit a navíc jsme se velmi podivovali, čeho jsou lidi schopný, když se opijí! Pak se člověk ani pořádně nevyspí a je ráno malátný! ¨Ještě, že v tom tentokrát nejedeme¨ dodal šéf téměř otcovsky.

21.) PJERESTRÓJKA A JÁ (1987)

Koncem roku ´87 bylo cítit lehké uvolnění bolševické kravaty kolem krku populární hudby. V televizi i v rádiu se začaly objevovat kapely, které dělaly výrazně tvrdší muziku, což bylo do té doby nemyslitelné. A to byl podle mně jeden z důvodů, ne-li přímo ten hlavní, opadávajícího zájmu o ¨hodný pop¨ Pátkova typu. Hlad publika po novém, před chvílí ještě zakázaném byl velký. Arnoštovy písničky, které se objevovaly už minimálně dva roky v rádiu, se staly rázem přežité. Ony nebyly hloupé, byly pouze jednoduché a dobře zapamatovatelné, což ale nemusí zákonitě znamenat, že byly špatné. To by dnes nebylo co hrát, kdybychom tento žánr zakázali. Nicméně jsme to v kapele vycítili, my čtyři uličníci vypečení a začali jsme zvažovat svoje další bigbítové šance. Rozhodli jsme se paralelně zkoušet vlastní program. Zařídit si papíry a vyjet až projekt Pátek a skupina Robinson skončí. Nechtěli jsme hrotit situaci na PKS svým odchodem. Takové věci se vždy rychle rozkřiknou. Než však kapela Robinson zanikla, někdy v listopadu 1987, stačili jsme si ještě užít ¨kopec legrace¨.

Tak například akce ¨Vinobraní v Mělníku¨, což byla tenkrát v podstatě taková státem povolená třídenní pařba na ulici. Od pátku do neděle se na tom velkém Mělnickém náměstí dobře bavilo už před naším sobotním příjezdem podle mě tak dvacet tisíc lidí. Všude byly desítky stánků s rozličným alkoholem a samozřejmě i místním vínem. Součástí zábavy byl kulturní program, jehož součásti mělo být i naše vstoupení s Arnoštem. Dramaturgie odpoledne však měla vážné nedostatky. Například byl úplný nesmysl, aby vystupovala skupina historického šermu na pódiu po tom, co zde byla nainstalována naše poměrně drahá aparatura, včetně všech kabelů a mikrofonů a šermíři po nich běhali a bojovali, přičemž zasekávali meče a řemtichy do dřevěné podlahy pódia, jako by tam nic nebylo! Pouze zázrakem se nic nestalo a tak jsme mohli ve vší parádě vystoupat po těch asi dvaceti schůdcích na provizorní tribunu a pokusit se lidi zaujmout. Že to nebude snadné, nám bylo jasné téměř okamžitě. Už když jsme šli na pódium, byly slyšet ¨velmi milé¨ výkřiky z davu, jako ¨Slez dolu ty svině, ať tě můžu zabít¨atp., adresované především našemu kapelníkovi. Ten šel jako první celý v bílém a se stojánkem na noty a texty v ruce, jako kdyby měl hrát nějakého Mozarta, přičemž ještě stačil rozdávat cukrbliky. To ale moc nekorespondovalo s náladou publika. Proto, když jsme se všichni shromáždili v portálu, tak Arnošt říká: ¨Hele, já tam nejdu, to nemá význam! Bejt tady je chyba!¨ ¨Né, zkusíme to¨ odvětil Hannig, ¨já to začnu¨ Načež vlezl na pódium a chtěl asi náš program uvést. To, co následovalo, jsem nikdy neviděl ani v americkém filmu! Po jeho prvních slovech se ozval řev a nesouhlasné pískání, jako při faulu na brankáře a celé to obrovské pódium se v mžiku zaplnilo možná stovkami, ale spíše tisíci zmačkaných kelímků asi od piva. Bylo to jak sněhová vánice! Hannig, který se kryl notami, vystřelil z pódia jak namydlený a jen na nás křikl, když nás míjel: ¨Hrajte ten svůj bigbít¨ a zmizel. To bylo od něj sice moc hezké, dát nám takto příležitost k premiéře, ještě před tolika lidmi. Nejsem si však jistý, že jsme to takto chtěli, natož že by to bylo pro náš budoucí soubor nějak zvlášť přínosné. Nicméně, vzhledem k tomu že tu bylo i hodně lidí z agentur, PKS nevyjímaje, rozhodl Petr Štěpánek: ¨Hele kluci, dáme Smok (myšleno Smoke on the water, hit od Deep Purple) a uvidíme. Deme na to. Vlasto rozjeď to!¨ a spustili jsme, jak nejlépe jsme uměli a…, kupodivu - ono to fungovalo. Né snad, že by nás chtěl někdo nosit na ramenou, ale nedostali jsme alespoň po čuni, jak to zpočátku vypadalo. Po našem zhruba půlhodinovém bloku jsme v podstatě končili se ctí. Alespoň že tak…

22.) UNISONO a skvělý Chlumec (1988)

Závěr rozličných hudebních projektů nebývá ohlašován trumpetami natož trombóny a většinou ani dělostřeleckou salvou. Zvlášť když končí z důvodu nezájmu. Bylo tedy vcelku rozumné, že se agentura po dohodě s Arnoštem rozhodla naši partu v tichosti rozpustit. Celkem důstojně jsme se rozloučili (myslím, že nám dokonce Hannig i na rozloučenou zatykal) a šli jsme každý svou cestou. My jsme jako kapela měli tu výhodu, že jsme byli na tuto situaci připraveni. Již od léta jsme intenzivně zkoušeli v Chlumci nad Cidlinou v Říhově domě, (kde jsme našli bezvadné zázemí díky skvělým místním lidem), vlastní repertoár i s novým členem kapely a v podstatě i naším novým kapelníkem Jindrou Šafaříkem. Nutně jsme totiž potřebovali někoho, kdo by vedl nezbytný úřad spojený se sjednáváním vystoupení, vyplácením honorářů, vedením kapelního účetnictví, atd. Džindži, jak jsme ho přezdívali, měl všechny předpoklady. Byl to skvělý úředník a pořádkumilovný pedant, což jsme my ostatní tedy rozhodně nebyli. Hrál slušně na klávesy a to umožňovalo Petru Štěpánkovi odpoutat se od svého stojanu s nástroji a zpívat na forbíně a navíc Jindra vlastnil kapelnické zkoušky a tím pádem i papíry na kapelu UNISONO. A protože jsme byli natěšení a chtěli jsme začít co nejdřív hrát, (na PKS o nás stejně neměli bez Arnošta zájem a přestup jinam by byl v té době na měsíce) stali jsme se načas lidovými hudebníky. Dnes je to jen těžko pochopitelné, jak bylo možné, že jsme měli od počátku takový úspěch a to i bez jakékoliv, nebo jen malé  reklamy v médiích. Hráli jsme asi slušně a i některé písničky, například ty, které Petr Štěpánek zpíval ještě s Odysseou, byly na tancovačkách docela známé, (dokonce je i některé další kapely převzaly do svých repertoárů), ale přesto...

Jenže... Vždycky je nějaké jenže! My jsme jakožto profesionální hudebníci (už jsem to zde kdesi výše vysvětlil) museli realizovat svá vystoupení prostřednictvím uměleckých agentur. To znamenalo urychleně Unisono zprofesionalizovat., jinak hrozily problémy, či dokonce ztráta svobodného povolání. Začali jsme se tedy nabízet, Pragokoncertem počínaje SKKS(Středočeské krajské kulturní středisko) konče. Jenže všude jen spousta keců o podpoře kultury a mladých kapel, neboť je přece ta Gorbačevova "Glasnosť"(otevřenost), ale v podstatě nebyl zájem o "nové tváře". "Jó, to kdyby jste měli v kapele nějakou šaramantní nebo známou zpěvačku," utrousil jakýsi úředník, "to by asi byla jiná!" Než jsme s Edou Šejnohou kontaktovali tehdejší karlínskou dračici "Urbanku", na kterou jsme dostali kontakt od Jirky Langa z Turba, probrali jsme v kapele všechny možné i nemožné varianty. Na nic jsme ale nepřišli. Upřímně řečeno jsme do kapely nikoho dalšího moc nechtěli. Takto nám to fungolo, tak proč zase něco měnit! Další výmysl  agentur... Všichni jsme věděli, že Petr Štěpánek není Pavarotti, ale žili jsme přesvědčením a publikum nás svou přízní o tom také ujišťovalo, že na muzikaský zpěv nejsou kladena tak přísná měřítka jako na sólistu. Agentura byla však jiného názoru a tak jsme se rozhodli chca-nechca podvolit...

Nicméně jsme si ještě chvíli užívali pánskou jízdu a to tedy se vším všudy. Měli jsme totiž druhý domov(já a Eda jsme bydleli v Praze, Petr a Vlasta v Hradci Králové) v již zmíněném Chlumci, velmi příjemném to městě, jehož obyvatelé  pro nás měli z nepochopitelných důvodů slabost. Při zkoušení, nebo po vystoupeních ve východních čechách  jsme pravidelně bydleli  na zámku, ano v tom, co je za lesem a v tamní zámecké vinárně a i jinde po městě, často tropili spoustu klukovin. Nejednou pak musel Džindži, místní to domorodec, uklidňovat zčeřenou hladinu  nočního klidu někdy i u představitelů města, což jako bývalý kantor  zvládal bravůrně a  patří mu za to i dodatečně vřelý dík! Je však také pravda, že díky naším útratám plnilo několik místních podniků bezproblémů roční plán tržeb již v květnu a tím pravidelně překovávali své socialistické závazky.

K tomuto jsem samozřejmně částečně přispíval i já, neboť jsem měl takovou libůstku, že když jsem  například  seděl v podniku a někdo si chtěl přisednout a na něco se zeptat, nebo jen tak pokecat, (byl jsem přece jen umělec z daleké Prahy a někdy i z televize!) musel zaplatit tzv. "mluvné", jak to tenkrát Džindži trefně pojmenoval. Tehdy jsem myslím jel ve Fernetu, takže nejspíš 1x dc na led a soda+citron. Tímto bylo předplaceno cca. 12 minut hodnotných informací z domova i ze světa....  V té době  byla ve  všeobecné oblibě  též odlehčená varianta, tzv. "Šavle-meče", nebo-li Rum s Griotkou. Jenže to bylo pro mně příliš dámské pití, proto jsem si ho nechával od osob číšných  pravidelně vylepšovat vodkou. Pro ty z vás, kteří rádi vaří přidávám na tuto pochutinu recept.  Pište si: "Máte tužku?  Tak: 3 díly Griotky, 2 díly tmavého, nejlépe Božkovského Rumu a 1 díl vodky, protřepat-nemíchat!". Tento zázrak jsem pojmenoval překvapivě "3-2-1-start" a věřte, že to funguje... na každého jinak! Časem se prý začalo v okolí Chlumce tomuto nektaru říkat, nevím proč, "Sádlikovo opium", čemuž jsem moc nevěřil, dokud jsem se s tímto názvem nesetkal, sice mnohem později zato však osobně, na mladoboleslavské R10  v motorestu "U čtyř kamenů". Na dotaz, proč se to tak jmenuje, mně nebyl z personálu nikdo schopen odpovědět, bohužel... Asi nějací laici...


Nicméně v této době, zjara a v létě '88 jsme poměrně hodně jezdili po celé republice a koncertovali i na místech, kde jsem před tím s žádnou kapelou nebyl. Nikdo jsme ale bohužel tehdy neměl pro toto náročné cestování odpovídající auto, takže jsme jezdili všelijak. Například si vzpomínám, jak jsme jeli na Moravu, jako hosti  vzmáhající se Argemy, fungující tehdy ještě s původním manažerem, později velmi úspěšným podnikatelem, skvělým Joskou Kouřilem, půjčenou Škodou 105 s vozíkem plným aparátu. To auto, i když bylo zánovní a Džindžiho rodiče ho oprašovali, jak se dalo, nejelo ani když v něm seděl jedem chlap, natož když nás v něm bylo pět a vzadu připojen plný vozík. Cesty to bývaly  dlouhé a hlavně v létě velmi únavné, proto bylo třeba pravidelných zastávek pro doplnění tekutin. Z toho neměl radost vždy především řidič, tehdy právě Džindži, který musel snášet pohled na to, jak se pomalu ožíráme. Ono se to mnohahodinové cestování totiž jinak dost těžce snášelo. Sedíval jsem vepředu, vedle řidiče a snažil se navigovat. Tedy, dokud jsem viděl na cestu. Tehdy Jindra v jednu chvíli strašně zaržál, protože jsem si cestou v tomto samozřejmě nekuřáckém voze plném všelijakých ozdobných deček, zapálil svoji tehdy oblíbenou Marllboro a po tom, co jsem před sebou otevřel v palubce kastlík, plný dokladů a do něj odklepnul popel řka: " To je super kára, takhle velkej popelník není ani v Audině!"
Je zvláštní, co všechno mladý organismus vydrží, neboť při dobré paměti - každý z těch výletů, byl minimálně pro mně vždy takový malý mejdan, při kterém jsme se většinou všichni dobře bavili.


23.) INA, ta a žádná iná...  (1988)

Vidím to jak teď. Byl krásný slunečný den  a my jsme s Edou Šejnohou zaparkovali ten jeho olivově zelený Fiat 127 sport v Karlíně blízko viaduktu, který jak zpívá Ivan Hlas odděluje Evropu od Asie a šli na spicha Jířou. Bydlela tehdy v krásném velkém bytě naproti Karlínskému muzikálovému divadlu. Když jsme u ní zazvonili v prvním patře činžovního domu, zprvu na nás dvě  neznámé máničky koukala trochu nedůvěřivě a chvíli  trvalo, než nám otevřela mohutnou mříž, kterou měla  nainstalovanou přededveřmi. Dokonce si pamatuji, že Eda, aby prolomil ledy,  lehce zavtipkoval: "Vidíš, že není tak malá", což mně trochu rozhodilo, protože jsem nic takového neříkal a nevěděl jsem jak mám zareagovat? Tak jsem držel hubu. Hned mně totiž trklo, že se Edovi líbí...

Jiřina byla tehdy součástí první ligy. A i když nebyla a myslím, že především kvůli svéhlavosti, která jí vydržela dodnes, hudebně a koncertně vytěžována tak, jak by si její talet zasloužil, je její intonace, přednes, nasazení a hlasový fond stále dobře znám. Tak tato Ina tehdy nahrávala  s TOČREM Felixe Slováčka a  spolupracovala s několika dalšími úspěšnými skladateli  a známými textaři, odčehož jsme si my, chlapíci prohnaní slibovali prospěch. Prostě jsme si mysleli, že bychom se mohli  "kousek  cesty svézt na jejím hřbetě". Jenže ouha! Jakmile jsme  se domluvili na spolupráci a začali intenzivně zkoušet, opět v našem tehdy domovském Chlumci, začaly se dít zvlášní a většinou velmi nepříjemné věci. Zkrátka naší spolupráci nebylo fanděno(řečeno tedy velmi kulantně) a někdo nám všude hodně škodil a my nevěděli kdo, z čehož vyplývalo, že to bude nejspíš někdo tehdy mocný. (Později se ukázalo, že to byla především osobní záležitost, cílená specielně na Inu.)  A protože jsme byli stále evidování jako profesionální muzikanti na SKKS, mysleli jsme si, že když se  hudebně odstřihneme od Prahy, problémy snad budou menší. Nebyly, ale to jsme  ještě netušili....

Myslím, že to byl Petr Štěpánek, kdo zařídil naší předváděčku na KKS Hradec Králové. Zde bych si dovolil "veselou historku". Jiřina  bývala(ona je tedy i dnes)velmi vnadná a elegantně oddívaná diva. Proto se přímo nabízelo, že oku pánské komise, rozhodující o osudu souboru, bude lahodit pohled na odvážněji odděnou sólistku. Jířa si tedy vzala vysoké podpadky, koženou minisukni a kabátek s opravdu bezedným výstřihem. Byl únor a hrozná kosa. V sále, kde probíhala přehrávka nebylo o moc líp a protože Ina neměla ponožky ani punčocháče, byla jí samozřejmně taky zima. Vzpomínám si jak se před komisí při zpěvu rafinovaně vlnila a všelijak  svůdně předkláněla, abychom ty zkoušky udělali a přitom měla úplně fialové ruce a nohy. Byla tak zmrzlá, že jí byly vidět  na těle všechny žíly. Potud by to nebylo až tak zajímavé, nebýt maličkosti, kterou jsme se dozvěděli až  později, dodatečně když už jsme věděli, že nás berou a budou prodávat. Všichni v komisi, kromě jednoho prý byli gayové!

Nicméně jsme začali jezdit. Jenže těch vystoupení sehnaných agenturou bylo opravdu  málo. Museli jsme se tedy i nadále spoléhat především na sebe a vlastní manažerské schopnosti, tehdy především Jindry Šafaříka a  Petra Štěpánka. Agentura naše snažení pouze papírově zastřešila  a kasírovala desátky. Z toho vyplývá, že jsme  museli dříve či později  zavítat na štace, kde jsme již před tím vystupovali i jako Unisono bez Iny. A objevily se opravdu vážné komplikace. Lidi nás měli  i za tak krátkou dobu, zhruba ročního hraní,  docela rádi a naše písničky znali  a většinou si je s  námi i zpívali. A proto, neznajíce zakulisí šoubyznysu, museli se zákonitě ptát: "Proč  má přijít do fungující party nějaká navoněná hvězda z televize a sebrat nám naše kluky?"  Zpívat s námi Inu si zkrátka nikdo  nepřál. Ani kluci, ani holky. K tomuto pocitu, časem velmi vyhroceného žárlení, určitě přispíval i fakt, že především na počátku naší spolupráce zpívala Jířa  naše původní písničky a to jen  s lehce pozměněnými texty pro holku. To, že to není dobrý nápad, jsme začali  poznávat bohužel  okamžitě téměř  na každém vystoupení. Došlo to tak daleko, že jak Ina vylezla mezi nás na pódium, lidi pískali a všelijak hlučeli a některá vystoupení i vyloženě bojkotovali. Samozřejmě nás to dost nervovalo a Ina po takovém kšeftě téměř vždy brečela. Bylo nám to všem hrozně lito, neboť jsme byli  přesvědčeni, že je to dohromady celkově lepší a profesionálnější. Lidi však byli jiného názoru a nepomáhalo ani stále zoufalejší vysvětlování každému, kdo byl ochoten naslouchat. Bylo to  marné úsilí především ve středních a východních čechách, kde jsme  hráli nejvíc.  Jediným tehdy možným řešením se nám tedy zdálo, vystupovat co možná nejvíc na zcela nových místech, kde by lidé naší spolupráci brali jako samozřejmost. Jenže, to je práce pro profi manažera na plný úvazek a toho my jsme  stále neměli. Odehráli jsme sice několik celkem úspěšných koncertů a televizí, něco jsme i nahráli, ale  celkově bylo po čase jasně cítit, že jsme od spolupráce všichni očekávali víc. Dokonalé druhé vývojové stádium každé kapely.
Že neznáte vývojová stádia každé kapely? Již jsem to někde zmiňoval, že to není z mé hlavy. To ale nic nemění na faktu, že je to 100% léty prověřená praxe.

Tak tedy:

1.)  Nadšení z projektu
2.)  Zklamání z realizace
3.)  Hledání viníků
4.)  Potrestání nevinných
5.)  Ocenění nezúčastněných

Bylo mně  jasné, znaje již tehdy velmi dobře posloupnost těchto stádií, že  ty opravdové problémy jsou za dveřmi....

Než však  došlo na jaře roku '89  k mému odchodu, stačili  jsme poznat pár zajímavých lidí  a užít kupu legrace!


Například, když jsme hráli v Hoře sv. Kateřiny, tak jsme byli po vystoupení pozváni na skvělou večeři spojenou s ochutnávkou jakéhosi alkaholu. Co to bylo za pití, není podstatné a ani si to nepomatuji, takže asi od každého kousek, jak byvalo  zvykem.
Dávali jsme totiž tehdy  přednost  kvantitě před  kvalitou. Je tedy zřejmé, že se tak jako téměř vždy posezení lehounce protáhlo. Když jsme s pohoštěním kolem sedmé ranní my poslední, já, katarista Vlasta a hostitel pomalu končili, řekl nám náš nový "Parťák z mokré čtvrti", že má v devět svatbu. Tomu jsem moc nerozuměl, proto jsem se ho přiblble zeptal: "To se jako ty vole ženíš, jo?"  "Já né, ty vado. Já je oddávám!" odvětil s klidem pokerového hráče. Přišlo mně to jako docela dobrý vtip, kterému jsme se srdečně zasmáli a byli jsme si  s Vlastou stoprocentně jistí, že je to kec.  Proto jsme  tomu nevěnovali žádnou pozornost a dál  jsme statečně lili. Zhruba za hodinu, když bylo kolem  osmé,  se nás hostitel zeptal, jestli nechceme jít s ním? "Kam jdeš takle brzo v sobotu ráno?" povídám, "Dyť je tam  hrozná kosa a koukni, ta mlha, ještě uklouzneš a něco tě přejede. To víš, tady seš na horách" dodal jsem vtipně. Mě  totiž stále nějak mozek nebral, že bychom opravdu byli na návštěvě doma u soudruha předsedy Místního Národního Výboru, jak se tehdy starostovy říkalo. Tito lidé byli totiž vždy vybíráni  z loajálních a politicky prověřených kádrů, což samozřejmě mimo jiné vylučovalo, aby se kamárádili s rockery, krerým se líbí cizácká imperialistická hudba, tedy pokud já vím. "Sem řikal, že jdu oddávat!"  odvětil celkem sebevědomě a šel se obouvat. Tak to je teda hustý. To si přece nemůžem nechat ujít, shodli jsme se  s Vlastou  stále lehce nedůvěřiví.  Možná bude na závěr ještě nějaká legrace! Byl podzim a venku  nevlídno. Nikde ani noha.  Bylo pošmourno a jakoby se teprve  rozednívalo. Zima lezla pod kůži. To nás tedy alespoň  trochu probralo z opilecké letargie. Přešli jsme ulici a o pár domů dál byla opravdu radnice, od které měl ten náš nový kamarád klíče. Uvedl nás do jakési přípravny, asi své šatny, kde se začal ihned převlékat do svátečního obleku  a mezi tím nám půjčil  takovou tu velkou kulatou věc, co mají oddávající na krku při obřadu, abychom si ji mohli prohlédnout. Pamatuji si, jak jsem byl její značnou váhou překvapen! Začalo nám docházet, že asi mluví pravdu. Nestačil jsem poulit oči, neboť  se tyto věci a tito lidé za komárů s rockery často osobně nepotkávali. Nakonec jsme byli usazeni stranou, ale tak, abychom mohli obřad sledovat a jen jsme doufali, že přicházející svatebčané nepoznají a hlavně neucítí, že máme před nimi asi deset hodin náskok. Náš známý zcela zřejmě neoddával poprvé a  vše zvládnul bravůrně a bez zbytečného, tehdy tak módního mentorování o lásce  k vlasti atp...

Žadný škandááál se tedy nakonec nekonal.

Zato v kapele to hučelo jak úle. Začalo se totiž hledat rychlé řešení problémů spojených s nezdary souboru, což nevěstilo nic dobrého a to pro nikoho! Byl konec osmdesátých let  a určité uvolnění komunistického sevření kultury se projevovalo i v televizi. Najednou se začaly objevovat  na obrazovkách do té doby nevídané věci, jako třeba kapely, které měly dlouhé vlasy a dělaly rock, nebo Jirka Korn s taneční skupinou Uno, která předváděla, převlečena za hudebníky i s kytarami v  rámci jakéhosi galavečera, takové akrobatické kousky, že to po nás bylo také hned  požadováno :-) A tu kdosi přišel  s názorem, že děláme na pódiu malé show, že někteří z nás mají málo vlasů a podobný bullshit! Nechci jmenovat. Není smyslem těchto řádků někoho dodatečně soudit. Chci pouze vykreslit úhel mého pohledu na věc a pocity, které jsem tehdy měl. A i když jsem byl o nesmyslnosti podobných názorů přesvědčen již tenkrát, chci věřit, že byly míněny v dobrém úmyslu pomoci kapele. Jak však  víme, cesty do pekel jsou téměř vždy dlážděny dobrými úmysly... Je sice pravdou, že náš tehdejší(no a vlastně i současný) kytarista Unisona Vlasta Lukšík nebyl "pravý rockový hustovlas". Já jsem ho však měl i přes tento jeho "závažný handycap" rád. Proto, když byl "odejit", věděl jsem, že i můj čas opět uzrál a dal jsem padáka. Odehrál jsem s jeho nástupcem Zdeňkem Šulcem tuším pouze dvě vystoupení.

 

24.) PUMPA - nezničitelný Jižanský Rock (1989)

Už si vážně nepamatuji, jak jsem se na Michala Němečka, hlavní to postavu a kapelníka Pumpy nakontaktoval. Asi jsem se přes našeho společného kamaráda Jindru Vobořila (který mě mimochodem prodal kdysi skvělý aparát Marshall za skvělou cenu-zkrátka skvělý člověk) dozvěděl, že Michal má asi právě období hledání nových muzikantů. Vůbec jsem nezaváhal a na nabídku okamžitě kývl. Jenže nebyl také bubeník a Michal měl aranže většinou pro dvě kytary, takže chyběla i druhá kytara a také zpěvák. Takže vlastně vše nové. Unisono asi nefungovalo po mém odchodu o moc líp, než před tím a tak se zkrátka  nabízelo oslovit pražskou větev této kapely, Zdeňka Šulce (g) a Edu Šejnohu (ds). Ti souhlasili, byť s podmínkou, že mají závazky vůči Ině a kdyby.... Zkrátka jsme začali zkoušet nový repec Pumpy společně ve sklepích a  kotelně základní školy ve Svatoslavově ulici v Nuslích. Je však pravda, že dříve než jsme s nazkoušeným repertoárem mohli vyjet, kluci odešli zpátky k Ině a já zůstal s Michalem sám. Následně jsme tedy oslovili Michalova známého z vedlejší vesnice, (Michal se odstěhoval z pražských Nuslí v osmdesátých letech za Prahu) bubeníka Marka Vrzala, který na nabídku kývl a za mikrofon se vrátil, byť jen na čas, Jindra Vobořil. V této sestavě, s repertoárem nazkoušeným v Michalově vile, jsme začali objíždět republiku. Sestava však nebyla stabilní. Byla zima 89-90 a rockovým vystoupením nebylo celonárodní klima právě nakloněno. Vše se velmi rychle měnilo a  přiravovaly se první svobodné volby. Lidé měli jiné starosti a nebylo v podstatě kde hrát. Podle mně byl velký problém právě v tom, že jsme též neměli stálý nanagement, který by se staral o vystoupení a propagaci. Takové klima žadné kapele moc nesvědčí.  Poměrně záhy, hned na  jaře odešel Jindra, takže na slavnostech k 45. výročí osvobození Plzně američany už s námi zpíval bývalý zpěvák Argemy Zbyněk Horák. Takto jsme víceméně úspěšně odehráli jednu sezónu.  To co mně ale opravdu hodně vadilo byl fakt, že po vystoupení jsem byl vysazen v Senohrabech. Všichni z kapely bydleli v okolí a já to měl domů ještě třicet kilometrů. V té době jsem neměl řidičák, takže docela problém, který se dal řešit pouze provizorně a musel jsem neustále někoho obtěžovat. K tomu nízký honorář (byl jsem stále profi hudebník, nebo-li - snažil jsem se takto živit)a špatně fungující logistika vystoupení mě neustále utvrzovaly v tom, abych šel o dům dál. Asi to ani moc nikoho nebolelo, protože se bez managera málo hrálo a tak tato sestava po nějakém roce a půl vyšuměla do ztracena. Stačil jsem si ale i zde ledasco zažít.

Například když byla v roce 1990 amnestie prezidenta Havla, seděli jsme  po zkoušce v hospodě v Senohrabech a dobře se bavili, což jak jsem se měl brzy dozvědět, očividně vadilo jednomu právě propuštěnému trestanci. Asi jsme byli trochu hluční, takže moji sázku s Michalem o flašku sektu, že: "vypiju od každého druhu pití co v hospodě mají, panáka"  slyšel i zmíněný amnestovaný. Vstal, přisel k nám ke stolu a řekl dost nasraně: " Né malýho, ale velkýho panáka a jestli to nevypiješ, tak tě zabiju!"  Myslím, že jsem měl už tak dvojku v žíle, takže mě tato hláška vůbec nevyvedla z míry. Zato hospoda ztichla, protože nejspíš všichni dobře věděli, že nemluví do větru. Hospodský začal ihned nalévat panáky kořalky i limonád, zkátka všechno, co měl v nabídce. Byl toho plný ten hliníkový tác, co se na něm kdysi roznášelo po hospodě pivo. Pokusil jsem se pití dobře rozvrhnout, tak abych mohl  kořalku, kterou jsem nesnášel, jako byla třeba Výčepní lihovina která měla velmi silnou příchuť hovna, zapít  panákem Citrokoly. Zkrátím to. Za silného skandování a povzbuzování celé hospody jsem vše vypil a jěště si poručil na závěr malé pivo. To jsem už ale nestihl, neboť hostinský řekl, ať okamžitě zmizíme, než se ten pitomec vzpamatuje a že útrata je na něj. Jak jsme se dostali domů nevím. Probudil jsem se jak po nejhorší noční můře všech dob, špinavý a v rozdrbaných šatech na schodech Michalovy vily, hlavou dolů s pohmoženým zápěstím a zlomeným kotníkem. To, jak jsem se později dozvěděl, mě hoši též  lehce "posilnění"  táhli do schodů a došli jim síly.  Po procitnutí jsem si říkal, že stím Peklem mají asi křesťané pravdu... Následná cesta Pantografem do Prahy, bez peněz, klíčů a dokladů, zavřený před průvodčím na záchodku, byl v té strašné kocovině takový očistec, že jsem se  nemohl na alkohol nějaký čas podívat ani v novinách! Ale přežil jsem, což v jednu chvíli nebylo úlně jisté. S odstupem času si říkám, že jsem (byl) docela číslo a blízcí to se mnou neměli vždy snadné...

Malý dovětek. Když jsem někdy v polovině devadesátých proloboval Pumpě přes kamaráda Aleše Brichtu natočení CD na SONY/BMG a to nebylo tehdy o nic snažší než dnes, nebyl jsem následně  pozván ani na její křest... To asi kluci abstinují, či co? :-)


25.) BENEFIT (1991)

Na začátku devadesátých let bydlel kapelník Benefitu Milan Vipler v Čáslavi v místech, "gde slove od jakživa" Na kozinci.  Tam jsem za ním také přijel z mé nedaleké chalupy na konzultaci, neboť jsem se dozvěděl, že řečeno eufeministicky obměňuje část kapely. Repertoár jsem z různých společných vystoupení  částečně znal a  práci kapely na pódiu a s půblikem vždy obdivoval, celkem snadno jsme se domluvili na spolupráci. Protože ale chyběl i zpěvák, přivedl jsem do party  svého letitého kamaráda Luboše Brenera. S ním v čáslavské kapele DOLZ hrál v sedmdesátých letech na basu i můj brácha Marek(dnes Lef de Bard).  Milan nebyl proti a tak si také plácli. Vyjeli jsme v sestavě:  Luboš Brener voc., Milan Vipler ds. a voc., Luděk Benda g. a voc., Petr Kuba g., Jirka Zoul key. a voc. a já. První sezóna byla vydařená, lidi chodili, kapele to hrálo, vše jak má být. Po nějakém čase, ale vznikly tlaky, aby se začalo více zkoušet a dělat nové věci. Tentokrát jsem v tom ale prsty neměl. Naopak. Začal jsem při muzice, která mně vlastně nikdy plnohodnotně neuživila, podnikat a měl jsem svých starostí dost. Snažil jsem se být spíše pojícím prvkem, neboť jsem cítil, že radikální změny v kapele nikomu neprospějí, pouze nám všem přidělají práci a uberou čas, který pro některé z nás začal mít konečně adekvátní cenu. Jenže nejsem jaksi ředitelem osudu... Kluci, hlavně kytaristi, začali po Milanovy požadovat, aby než se nacvičí nové věci, začal několikrát týdně dojíždět z Čáslavi na zkoušky. On byl v té době jediný mimopražský a tím pádem máme zkoušet zde. To se samozřejmě čerstvému ženáči a hlavně kapelníkovy moc nelíbilo a konflikt byl na světě! Najednou jsem zažíval  zvláštní deja vu. V kapele se nahlas uvažovalo o tom, že se vyhodí kapelník. Věc, kterou jsem navrhoval Vláďovi Růžkovi na konci mého prvního působení v Markýzech a která se, ale až po mém odchodu, stala realitou. V Benefitu jsem už ale byl trochu zkušenější a hlavně né tak radikální. Cítil jsem podvědomě, že mimo jiné, není kdo by Milana zastoupil v jeho agendě kapelníka-manažera. To je totiž vždy práce na plný úvazek a tudíš tento krok kapelu nutně zbrzdí, ne-li přímo zastaví. Využil jsem svého relativně silného postavení v kapele a postavil jsem se velmi tvrdě proti. A skutečně jsme nějaký čas fungovaly dál. Samozřejmně se tyto čachry odrazily na náladě v partě a nic už nebylo jako dřív. Do toho přišla strašná rána. Po krátkém pobytu v nemocnici umírá náš kytarista Luděk Benda a to byla asi ta poslední pověstná kapka. Milan vyhlásil kapelovou pauzu, nebo-li v podstatě konec. Přesto přezevšechno na  toto období rád vzpomínám, ještě když jsme byli všichni v plné síle a užívali si na vyprodaných vystoupeních spoustu legrace a světské slávy... Krásná doba, která se nemůže vrátit... Dodatečně zdvořilé díky pánové, bylo mi ctí a často i velkým potěšením odehrát s vámi těch přibližně dvěstě prima vystoupení.

26.) 1992 OPĚT MARKÝZOVÉ aneb tatáž řeka


Telefon s lanem od Vládi Růžka přišel tak akorát včas. Mohlo se totiž tehdy velmi snadno stát, že bych se hudbě tzv. ¨naplno¨ přestal věnovat. Měli jsme totiž s bráchou velmi dobře prosperující firmu s přibližně padesáti zaměstnanci a já poprvé v životě přičichnul k penězům. Koupil jsem si na tu dobu velmi slušné auto, zařídil byt i chalupu a poznal, co je to zahraniční dovolená… Dokonce jsem i prodal svůj obří aparát, na který jsem do té doby hrál a zvukaři ho fakt neměli rádi… Zkrátka to vypadalo, že se po třicítce přece jen usadím. Jenže ¨volání rodu¨ vše rázem změnilo.
Už ani nevím proč tehdy u Markýzů končil Petr Krátký, řečený Bidlo. Podstatné bylo, že jsem měl na rozmyšlenou asi tak patnáct vteřin a jak Láďa říkal: ¨Hele, aparát tu Bidlo nechává, takže než si koupíš něco lepšího, můžeš hrát na tohle!¨, vzal mi vlastně i můj hlavní protiargument. V podstatě mi oznámil mé rozhodnutí, že se zase chci stát Markýzem. Je pravdou, že jsem právě v této době poprvé poznal známý fakt o penězích. Totiž, že jsou pro život velmi důležité, že znamenají hodně, ale rozhodně nejsou vším! Opravdu mně muzika dost scházela. No a ty pitominky, které to vše doprovázejí, ty se také jaksi za peníze koupit nedají. ¨No a zkoušet určitě nebudem, na to jsme starý! Ty to nějak zvládneš, jak tě znám! Vždyť hrajem furt to samý“ Dodal v dobrém rozmaru: ¨Jo a máme teď za sponzora distributora bourbonu Four Roses, tak si šetři ledviny…,  v sobotu totiž hraješ!¨ Jakkoliv odporovat Ládínkovi, když je v dobré náladě, nejde z mnoha důvodů. Ten hlavní je, že své názory podpírá ¨pádnými argumenty¨ a ty následně podává takovou formou, že mu nelze úspěšně odporovat. Nehledě na to, že má vlastně většinou pravdu! A tak se stalo, že jsem se docela rád vrátil do už ale úplně jiného Markýze Johna, než jakého jsem opouštěl na podzim roku šestaosmdesát. Kapelníkem už byl dávno, asi tak čtyři roky Láďa a k tomu hrál na kytaru Kramer a aparát Mesa. Bubnoval Aleš Zimolka a na klávesy další  žižkovák Zdeněk Vlč. Tehdy ještě zpíval a především pro svou bujnou hřívu ala Europe, idol dívčích srdcí Emil Smatana.  V této sestavě jsme ale odehráli pouze několik vystoupení, protože Emil chtěl z nějakých osobních důvodů velmi rychle skončit ještě před začátkem hlavní letní sezóny. A to byl docela zásadní problém, protože bez zpěváka to moc nefunguje ani u Markýzů…  Termín vystoupení bez Emila se blížil a nového slušného zpěváka nemaje, svolal Vláďa kapelovou schůzi. “Hele to se do soboty stejně nikdo nenaučí tak, aby to v pohodě zvládnul, to jsme asi v prdeli….“ Okomentoval někdo z nás stávající situaci. „Dělat soutěže celý večer a k tomu hrát instrumentálky, to fakt nejde!“ „Co, kdybych to zkusil odzpívat já?“ řekl najednou Vláďa. „Napíšu si texty na papír a budu to z nich číst! Nebudu první. Prachař to taky občas dělal!“ dodal docela sebevědomě. Při té představě, že Vláďa, který nikdy nedržel mikrofon v ruce, natož aby do něho zpíval, bude hlavním lídrem a bavičem večera, mě naskočila husí kůže! „To je blbej nápad i jako vtip!“ řekl někdo. „Né, zkusíme to. Přece nezazdíme kšeft!“ dodal Vláďa. „Nedovedu si to představit, ale když si troufáš, tak já budu, kde to bude možný, zpívat s tebou!“ snažil jsem se o jeho podporu. „Musíme se ale podladit, kam to až půjde! Jinak to neuzpíváme ani náhodou.“ A takto vlastně úplně nenápadně se zrodila legenda-Vláďa Růžek-bavič!
S těmi jeho napsanými texty jsme si také užili! On je totiž Vláďa vozil ještě po letech. Sice tvrdil, že jen jako berličku jistoty. Jenže nám ten jeho stojánek na noty, na kterém měl texty hned vedle zpěvového mikrofonu vystaveny a který jsem mu v počátcích jeho zpívání z hecu přinesl od táty z konzervatoře, přišel strašně nerockovej. Došlo to tak daleko, že mu ho jednou jakoby zapomněli technici po kšeftě uklidit a naložit a i texty se jako ztratily a že to bude muset zkusit bez nich. Jenže Vláďa začal tak strašně vyvádět, že jsme mu je radši rychle vrátili a po několika měsících naše přemlouvání o zrušení stojánku úplně vzdali.  Dokonce mu je následně, potrhané s chybějícími kusy stránek, pošlapané, špinavé a polité vším možným, nechal Aleš každý zvlášť zalít do folie, takže dostaly po vizuální stránce nádech vzácného středověkého rukopisu a staly se tak vlastně nesmrtelné! Tento fakt mně byl nedávno potvrzen i z útrob stávajícího souboru. Vláďa je prý ještě stále po téměř dvaceti letech vozí sebou, i když  už znich prý většinou nezpívá .
V této sestavě, tedy Vláďa, Aleš, Zdeněk a já jsme vydrželi brázdit republiku téměř čtyři roky, s víceméně úspěšným programem a většinou i plnými sály. Jenže, jak jsem se již mnohokrát zmínil, žádná idylky netrvá věčně. Ve Vláďově osobním životě totiž došlo ke změnám, které se bohužel měli podepsat i na našem, do té doby bezchybném vztahu. Než jsem však dal padáka, zažili jsme ještě pár neuvěřitelných věcí.


27.) 1993 KONTROLA V MOTORESTU, protože s námi netřeba si začínat...!


Chci popsat jen těžko uvěřitelný příběh, který si pamatuji z doby, kdy ještě v kapele vše fungovalo jak má a z vystoupení jsme se vraceli všichni společně Vláďovou Audinou. Tento den ale nebyl stejný, jako ostatní. Vystoupení kdesi u Klatov, se z nějakého důvodu nekonalo a proč není podstatné. Jeli jsme tak docela smutní,  ještě za světla do Prahy a cestou jsme se rozhodli, že si zlepšíme náladu něčím dobrým k jídlu.  „Zastav, támle je ňákej motorest!“ vyhrkl Aleš, sedící vpředu vedle Vládi a už sjíždíme z okresní silnice na malé parkoviště, sypané drobnou kamennou drtí. Nikde nikdo. Žádná zaparkovaná auta. „Skočte se podívat, pane kolego, jestli maj vůbec otevřeno a vařej .  Je tu nějak podezřele vymetýno!“ řekl Vláďa Alešovi. „Já du s tebou!“ povídam a lezeme společně z auta. „ Jó dobrý, poďte!“ houknu vzápětí na zbytek party v autě  „Díru pod nosem můžem nacpat až po pysky!“ Přede dveřmi na stojánku ležící  jídelní a nápojový lístek totiž sliboval možnost obžerství. Opravené staré selské stavení s malými špaletovými okny působilo útulným dojmem. Uvnitř dřevěné stropy i podlaha, čisto a prostřeno kanafasem po staročesku, žádný náznak toho, že by se tu mělo brzy odehrát teatro grande. Sedli jsme si nalevo k oknům tak, abychom viděli na auto. Menu vázané v kůži jsme dostali záhy a začali ihned vybírat. Ten problém, když je na lísku více jídel na které máte chuť a nevíte které si dát, známe všichni. Proto se téměř nabízelo využít situace, kdy se kuchař i obsluhující personál v prázdném motorestu očividně nudí. „Já mám chuť na fšechno, takže tentokrát bez poblifky a dám si  fšechno!“ řekl Zdeněk rozhodně a my ostatní jsme se přidali. „Hele, pane kolego, do velkejch porcí nejdu, já bych to  asi nesněd. Co si tak od každýho dát jenom dětskou porci?“ dodal Aleš. „To je skělej nápad“ uzavřel jsem poradu o objednávce a zavolali jsme číšníka.  „Dáme si prosim Vás všichni  jídelní  lístek od shora dolú v dětských porcích a noste nám to prosim hlavně postupně, aby nám to nevystydlo. Páni jsou totiž znalci“ Číšník naše nadšení pro toto neobvyklé řešení pochopil jen jako legraci a chtěl znuděn odejít. „Nejedná se o žádnou recesi!“ ujišťoval ho Vláďa:  „máme pouze velkou chuť si u vás zlepšit náladu jídlem. Někdo to dělá alkoholem, my se rádi najíme. Taky je to na nás vidět!“ žertoval kapelník. Tak asi za půl hodiny začal pingl nosit první porce, bohužel všechny najednou a to tak, že jídlo brzy nebylo kam dávat. Prostě pitomec! Po povinném repertoáru všech restaurací počátku devadesátých let: brabci, guláš, svíčková, segedin  měla byt ještě znojemská, Rajská a tuším čevabčči, ale to jsme někteří podobni Balounovi ze Švejka včas zrušili. Jídlo bylo docela dobré, pouze se nám nezdála poloviční gramáž masa, ale nechtěli jsme si kazit lukulské hody malichernostmi. Většinu jídla už samozřejmě zcela studenou jsme s námahou snědli a dali si nějaké nealko, neboť tehdy v Markýzech kávu nikdo nepil. Vláďa vzal do ruky ještě jednou jídelní lístek a říká: „Viděli ste miláčkové dezert. Mají palačinky s griotkou, nebo s čokoládou a šlehačkou. Tak si je na závěr dáme se šlehačkou, né?“ Tato poslední objednávka však byla pro nejspíš retardovaného číšníka příliš složitá. Přinesl nám je za další půl hodiny a jen jedny a polité griotkou. S díky je Vláďa vrátil s tím, že je zaplatí, ale jíst nebude. „Přineste nám prosím účet pro celý stůl. My se o útratu podělíme.“ Rád bych připomněl, že se jednalo o vesnický motorest na počátku devadesátek, tedy v době, kdy průměrná cena hotovky byla maximálně šedesát korun. Tak klapnout čelistmi, jak to udělal Vláďa po tom, co mu v košíku pod jakýmsi hadrem přinesli účet, jsem ho už nikdy od té doby neslyšel! Necelé dva tisíce bylo hloupě moc i pro takové máničky, jako jsme tehdy byli my! „Prosím Vás, pane Vrchní, můžete nám to přepočítat. Některá jídla podle názvu ani neznám, tak proč bych si je vůbec objednával. Je tu spousta nesrovnalostí. Ty porce měli být dětské, takže by taky měli být asi levnější!“ říká Vláďa, stále ještě v dobré náladě, avšak už se stínem pochybností v tváři. „Možná už víme, proč je tu prázdno!“ utrousil někdo. Číšník se za chvíli vrátil a bylo to ještě horší: „Zapomněl jsem vám naúčtovat třikrát ty palačinky se šlehačkou“ řekl bez zardění a účet byl náhle přes dvojku! To byla ta příslovečná poslední kapka, kterou ten mamlas přelil pohár Vláďovi trpělivosti! „Okamžitě mně zavolejte vedoucího směny! Jak to, že tu není? Tak majitele! A kde je majitel? A kdo ho zastupuje, když je na dovolený? Tak kde je nějaký Váš nadřízený?! Kdo to tu vede?!?“ začal Vláďa neuvěřitelně soptit. Bylo zcela evidentní, že jsme v právu, přesto mně tato situace nebyla příjemná. Pingl stál bez hnutí, rudý jako by byl opařený a nikdo nepromluvil ani slovo. Byli jsme totiž všichni velmi překvapeni silou zloby, kterou Vláďa prožíval.  Ten vzápětí bleskově položil na stůl tašku s lejstry, doklady a podklady pro vyřizování smluv, nebo jednání s pořadateli a sponzory a velmi rozhodně vše kolem sebe rozložil. Nikdo, my ani pingl, jsme netušili, co se bude dít! Dusné chvíle čekání ukončil Vláďův příkaz: „Svolejte všechen dostupný personál podniku! A fofrem! Máte tady kontrolu! Česká obchodní inspekce!“ Tak to byla velmi, ale velmi silná káva, asi nejen pro mě!  Už jsem zmínil, že tyto situace nevyhledávám, a toto bylo pro mě moc. Omluvil jsem se opatrně kolegům z “inspekce“ a šel jsem na vzduch. Jak tohle může dopadnout, to jsem si vážně nedokázal představit!  Pokuřujíce na parkovišti plnotučné červené Marlboro, pokukoval jsem nenápadně dovnitř motorestu malými okny co se děje. Před stolem, kde jsem před chvílí seděl, bylo nastoupeno v řadě asi deset mužů a žen, zřejmně zaměstnanců podniku. Kromě kuchařů a číšníků zde stály i snad uklízečka a skladník přičemž velmi vážný Vláďa k nim vsedě káravě promlouval! Dokouřil jsem a vracím se dovnitř, abych zaslechl alespoň závěr. Vláďův ortel byl přísný a nekompromisní: „… a protože jsem shledal i jiné nedostatky, tímto vám jako zástupcům podniku uděluji pokutu v celkové výši 15O OOO kč, splatnou do čtrnácti dnů složenkou na účet ČOI, Praha 2, Na Zderaze 8.“ Adresa byla evidentně smyšlená, což ale zaměstnanci nemohli vědět. Proto byl účinek tohoto prohlášení na ty nešťastníky zdrcující. Vzdechy a spílání: „To tu můžem zavřít!“ řekl kdosi z nich. „To by bylo zdaleka nejlepší řešení, neboť naše dnešní návštěva zde, nebyla rozhodně poslední!  A jestli chce pan majitel vést svůj podnik tímto způsobem…?“ shrnul Vláďa jejich perspektivy lakonicky.
Jak, kolik a zda vůbec jsme v podniku nakonec platili, si už vážně nepamatuji. Byl jsem z celé aféry dost otřesen a myslím, že jsem nebyl sám. V autě cestou do Prahy bylo ticho. Nikdo zbytečně nemluvil. A ten z vás, kdo si možná oprávněně myslí, že jsme asi měli z celé akce povyražení, ten se opravdu mýlí. Někdy se den zkrátka nevydaří, ať člověk dělá, co dělá… 


Pokračování příště...

Moje příští vystoupení:
  KARAMEL-Litoměřice SO 19.5.
  KARAMEL-Srbská Kamenice SO 2.6.
  KARAMEL-Příbor-amfik SO 16.6.

Okraj